Není jisté, zda jsou tímto dvojím vztahem mytického univerza na jedné straně k univerzu dějin spásy a na druhé straně k univerzu proroctví a eschatologie vyčerpány všechny možnosti vzájemné výměny mezi mýtem a jinými formami řeči jakožto nositeli jiných modů myšlení. Hranice s mudroslovnou literaturou či krátce s moudrostí si žádá neméně pečlivého prozkoumání. Třebaže je tato literatura ve své redigované podobě ve srovnání s dějinami tradic a s proroctvím patrně pozdější, zdá se, že žije utajena uvnitř mýtu samého. Moudrost není prvotně udílením rad člověku, nýbrž pokusem o prozkoumání univerza,který je veden snahou osvojit si a ovládnout jeho nesmírnou rozmanitost. Pod tímto zorným úhlem pocházejí z této průzkumné aktivity klasifikace živých bytostí, rostlin, kamenů stejně jako klasifikace národů a událostí, a přesněji klasifikace binární (mužské — ženské,nebe — země, světlo — temnota, živá bytost — neživá bytost, dech —tělo, divoký — domácí, čistý — nečistý, zahrada — step, strom života— neplodná tráva): obecně vzato jsou všechny pokusy o pojmenování stvořených věcí vyslovením vztahu univerza k našemu myšlení.

Tato hranice mezi mýtem a moudrostí je o to méně zřetelná, že mýtus, tak jak jej odhaluje strukturální analýza, v neuvědomělé vrstvě myšlení sám na takovéto klasifikační logice spočívá. Naproti tomu však můžeme říci, že to, co mýtus dělá neuvědoměle, dělá moudrost vědomě. Tuto mudroslovnou aktivitu bychom neměli podceňovat: i samotné rituální předpisy spočívají na takovýchto klasifikacích, které jsou známkou společného základu náboženského i vědeckého myšlení;pojmenovávat znamená hledat určitý význam a určitý řád; touto svojí mudroslovnou stránkou mýtus nespadá do oblasti báje, nýbrž souvisí přímo s infrastrukturou myšlení. Implikace tohoto prvního stupně moudrosti nejsou nikterak zanedbatelné: klasifikace totiž znamená, že duch činí určité rozhodnutí tváří v tvář nejednoznačné skutečnosti;rozhoduje mezi podobností a rozdílností, mezi příbuzností a protikladností, mezi plynulostí a nesouladností, mezi ano a ne.

Na základě tohoto uspořádání mohou pak být průzkumné postupy aplikovány i na samotného člověka; hledání smyslu zde dostává existenciálnější rozměr, nemění však zásadně svůj směr. Dosah moudrosti je etický v míře, v níž se svět jeví jako ohrožený smysl: poznávat svět znamená, že jsme s to ve světě žít tím, že čelíme absurditě.

V tomto smyslu můžeme říci, že i samotné mýty o původu mají určitý mudroslovný rozměr, neboť pochopit, jak věci začaly, znamená vědět, co znamenají nyní a jakou budoucnost člověku nadále otevírají.Skutečně se zdá, že funkcí mýtů o pádu je restaurovat určitý smysl v situaci nepořádku a beznaděje; tyto mýty působí jakési usmíření s temnými oblastmi lidské zkušenosti; zpřítomňují onu noční tvář, s níž člověk bude muset žít. Moudrost však vždy k recitativu o původu přidává uchopení smyslu v aktuální situaci ohrožení a nejistoty. Moudrost tak do srdce mýtu uvádí moc otázky: Proč není život jenom požehnáním, ale také prokletím? Proč ne zahrada, ale step? Proč ne volno,ale práce? Proč ne přátelská příroda, ale divoká zvěř? Proč ne jenom láska, ale také porodní bolesti? Proč ne krása těla bez oděvu, ale hanba a stud? Proč ne zákony, které dávají život, ale zákony, které plodí přestupek? Proč ne radost ze života, ale rozpad v prach? Tím, že odpovídá na tyto otázky, tím, že nabízí světu lidské zkušenosti význam,rozvíjí mýtus moudrost pro život.

Rekonstruujeme-li tedy protiklady mýtu a jiných forem řeči a nastíníme-li hru výměn mezi všemi těmito formami, můžeme odhalit určitý horizont smyslu, ve kterém by vyprávění, mýty, proroctví a moudrost směřovaly společně k vytvoření celistvého jazyka, smiřujícího hlas s gestem, přednes s rituálním úkonem, subtilnost distinkcí s hloubkou citu, paměť s nadějí. Právě z této těsné blízkosti k ostatním formám řeči čerpá mýtus svůj nejhlubší význam, který — podle slov Jean-Paula Audeta, (jenž se nejvíce zasloužil o znovuodhalení významu mudroslovné literatury) — spočívá v tom, že mýtus předkládá „ucelující osvojení“ veškerého dědictví určitého společenství.

zdroj:

Paul Ricoeur Mýtus a jeho filosofická interpretace

překlad Filip Karfík