Archiv rubriky: TEXTY

Astrologické, filosofické, psychologické texty k zamyšlení, inspiraci a studiu

rozhovor s Rudhyarem

vedený Barbarou Somerfieldovou u příležitosti jeho 89. narozenin 23. března 1984

V tomto rozhovoru Dane Rudhyar (1895-1985) popisuje vývoj astrologie 20. století a zasvěceně hovoří o zásadních otázkách, které před současnými astrology vyvstávají.

Barbara: Mohl byste se vyjádřit k otázce profesionalismu, který je nyní mezi astrology běžný, a k myšlence „astrologii jako závazku“ v kontrastu se smyslem astrologie?

Rudhyar: Jednou ze základních věcí, o něž se v Anglii pokoušel Alan Leo a v Americe Max Heindl, bylo uvést astrologii do souvislosti se životní filozofií, které nebyla běžnou západní akademickou filozofií. Alan Leo byl teosof, velmi oddaný Annie Besantové a druhé generaci teosofů. Max Heindl kdysi navštívil Evropu, kde se učil u údajného dědice rosenkruciánské tradice. Heindl byl lektorem Teosofické společnosti v Americe a chtěl přeložit a přeuspořádat astrologické pojmy z hlediska toho, co se naučil z rosenkruciánské teorie. Okultistou a teosofem byl též Sefarial.

Předtím, zejména v 17. A 18. století, byla astrologie profesí. Představovala odvětví okultní filozofie, avšak byla jasnou profesí; byli jste astrologem krále, prince či podobně a plnili jste společenskou funkci. To více méně zmizelo v 19. století, kdy astrologie přestala být vyučována na univerzitách. Naposledy to bylo … zapomněl jsem přesné datum, ale kolem roku 1830 ji vyučoval jakýsi profesor v Porýní. Poté, co ztratila svůj profesionální statut, pokoušela se přeorganizovat ve vztahu k teosofickému hnutí v Anglii a rosenkruciánskému hnutí v Kalifornii.

V Americe působil filosof-okultista Marc Jones. Na základě svých vlastních vnitřních objevů se snažil o návrat k základům astrologie z metafyzického a filosofického hlediska. To mě zajímalo; přístup Alana Lea ani Maxe Heindla mě příliš neoslovoval. Existovalo tu i pár dalších skupin, jako například Bratrstvo světla C.C. Zaina (později Církev světla), které měly být rovněž vybudovány na staroegyptském základě. Avšak ani v těchto skupinách nebyla astrologie považována za profesi. V některých případech se za výklad horoskopu neslušelo přijímat honorář; astrologie byla součástí životní filozofie a náboženského přístupu k životu.

Další směr astrologie v Americe představovala Evangeline Adamsová. Ta byla astroložkou z povolání a účtovala si na svou dobu vysoké honoráře. Používala především astrologii horární, zejména pro své klienty z Wall Streetu (jako byl Pierpont Morgan a pár dalších. Podařilo se jí astrologii obhájit ve slavném soudním procesu, při němž soudci podrobně popsala jeho syna, kterého nikdy neviděla, na základě jeho horoskopu. Na soudce udělala takový dojem, že žalobu zamítl a umožnil, aby astrologie mohla být v daném smyslu praktikována. Myšlenka astrologie jakožto profese je tedy svým způsobem návrat do 17.  a 18. století; je to aspekt neoklasicistního přístupu, návratu k fundamentalistickému pojetí.

Počínaje Astrologií osobnosti v roce 1935 (stále je to moje nejlépe prodávaná kniha), snažil jsem se astrologii přeformulovat na základě nové hlubinné psychologie, se kterou přišel Freud. Kolem let 1932-33 vyšly v anglickém překladu první významné knihy Jungovy; inspirovaly mě, když jsem si je v roce 1933 pořídil. Pokusil jsem se astrologii přeformulovat s využitím přístupu Marka Jonese, jenž měl značnou platnost a astrologii a její principy alespoň presentoval ve světle filosofie. Snažil jsem se astrologii představit jako symbolický jazyk, který by mohl doplňovat psychologický pohled a zejména praxi psychologické konzultace.

Psycholog může znát veškeré podrobnosti událostí tak, jak mu je sdělil klient a jak je dokázal vyvodit z klientových snů, gestikulace a jednání. Astrologie k tomu však může připojit obecnou strukturu, pojednávající o horoskopu a životě jako celku. Zatímco psycholog získává data, nezná jejich strukturu, jejich řád, jejich vývoj; astrolog zná strukturu a vývoj, ale nezná data, způsob, jakým se symbolické ukazatele manifestují jako události. Domníval jsem se, že sloučením obou je možno obdržet mnohem konkrétnější a smysluplnější obraz.

To vše je nyní považováno za samozřejmost v těch složkách hnutí za rozvoj osobnosti, které se o astrologii zajímají. Avšk v letech 1934-35, kdy byla zveřejněna Astrologie osobnosti a série článků, které jí předcházely, to byla novátorská myšlenka. Ani Marc Jones se o hlubinnou psychologii nezajímal. Zajímala ho psychologie staršího typu, avšak byl to inteligentní člověk, který byl schopen podat osobní výklad. Pokusil jsem se ukázat, že veškeré faktory používané v astrologii — znamení, domy, body, lunační cyklus atd. — mohou tvořit jazyk, symbolický jazyk, který by pak mohl mít cenu při výkladu naprosto nových vývojových trendů v psychologii, kterým trvalo třicet let, než přerostly v současné masové hnutí.

V letech 1936 až 1966 se astrologie vyvíjela velmi, velmi pomalu, dokonce i v Americe. Teprve generace mladých lidí, kteří se začali zajímat o východní filosofii, jógu, východní učitele, zen atd., se náhle obrátila k mým knihám, které se pak staly populárními. Od roku 1933 jsem měl na starost psychologickou sekci časopisů American Astrology a Horoscope. Psal jsem články pojednávající o symbolické povaze astrologie, s vnitřním vývojem, vývojem na vyšší rovině atd, namísto vývoje na rovině lidové, společenské, obchodní.

Oproti tomu Marc Jones se primárně zajímal o společenské vztahy, neboť jeho filosofie byla svého druhu filosofií společenskou; měla metafyzický základ, avšak v praxi se zaobírala společenskými faktory. Snažil jsem se dostat k jádru osobních problémů a po dlouhou dobu jsem byl jediný, kdo tak činil. Postupně se astrologií začali zabývat lidé jako Charles Jayne, Stephen Arroyo and Marc Robertson. V případě Marka Robertsona jsem to byl já, kdo mu navrhl, aby se začal v krizovém období svého života astrologií zabývat. V roce 1934 či ’35 u mě absolvoval několik kurzů Charles Jayne.

Veškerá moje práce měla za cíl vyložit astrologii i význam jejích symbolů – planet, znamení, stupňů zvěrokruhu atd – jako jazyk. Poté, co jsem dokončil výklad tohoto jazyka, přestal jsem o astrologii psát, neboť nemělo smysl pokoušet se vynalézt nový jazyk, když jsem se domníval, že ten starý naprosto stačí k práci s tím, co jsem považoval za nutné. Skončil jsem tedy Astrologií transformace, kterou jsem napsal v roce 1978 a která završila to, co jsem započal před více než čtyřiceti lety Astrologií osobnosti.

Neznamená to, že nesouhlasím, aby do tohoto jazyka byly přidány nové prvky, neboť jazyk neustále roste a mění se, aby vyhověl novým potřebám. Velmi často se však ptám, zda tu ony nové potřeby skutečně jsou a zda se nová slova nepoužívají jen proto, že jsou nápadná a strhávají pozornost na jejich autora, aniž by nějakou důležitou potřebu plnila. Proto mě například nijak zvlášť neoslovují asteroidy, neboť podle mě jako individuální faktory žádnou konkrétní potřebu neplní; jako celek mají své místo ve Sluneční soustavě, avšak nevidím důvod, proč vyčleňovat nějaký kousíček obíhající hmoty a dávat mu význam. Pokud bychom tak učinili, proč nevzít v úvahu i umělé družice? Šokovalo mě, když mě jeden redaktor časopisu požádal, abych napsal článek o družici Sputnik a jejích astrologických účincích. Nejprve jsem si pomyslel, že jde o poněkud absurdní požadavek, avšak vzal jsem to jako výzvu. V tu dobu mi družice připadala jako symbol určitého aspektu naší kultury. Nyní jich je tolik, že jsou jako ty asteroidy; dohromady něco znamenají, avšak nelze je používat jako astrologická slova.

Abychom se vrátili k myšlence astrologa jako certifikovaného profesionála; jak jsem již uvedl, je to, jako bychom se vraceli do 17. či 18. století k pojetí krále, prince či boháče a jejich astrologa. Netěší mě, když vidím, jak se lidé dnes stávají natolik závislými na svém takzvaném astrologovi, že si k němu každých pár týdnů či měsíců chodí pro radu, jak vyřešit tu či onu situaci. Jedna konzultace zpravidla nestačí, protože problémy jedince jsou složité; sám jsem příznivcem dvou či tří kratších konzultací – ne příliš dlouhých, aby se astrolog ani klient neunavili a nezůstaly jim v hlavě jen útržky. Nyní, když je k dispozici nahrávání, je vše mnohem snazší. Když však porozumíme své životní situaci, nic nám nebrání, abychom si tuto schopnost vypěstovali sami; porozuměli jsme jazyku a měli bychom ho být schopni do určité míry používat. Samozřejmě to znamená zaobírat se něčím nezvyklým a zprvu je zapotřebí mít někoho, kdo lépe rozumí symbolům. O šest měsíců později se něco může přihodit, avšak neměli bychom na to příliš spoléhat. Astrologická data – progrese, tranzity, aspekty – neodkazují k událostem nýbrž k možnosti vývoje.

Kdysi bývaly planety a znamení považovány za kategorie nebo referenční rámce a planeta něco znamenala nejprve obecně jako planeta a poté v rámci domu. Domnívám se však, že dům jakožto typ zkušenosti je více ovlivněn planetou nežli planeta domem.

Horoskop ukazuje, do jakých míst bude přitahována vaše pozornost. Jinými slovy, máte-li Marta v druhém domě, vaši pozornost bude přitahovat výdej energie a peněz, zděděná energie, energie a peníze předků, tedy ty věci, do nichž jste se narodili. Nachází-li se v domě třetím, vaši pozornost bude přitahovat formulování idejí a vztahů atd. Mars v domě šestém automaticky neznamená, že budete nemocní nebo že se stanete otrokem či vojákem, avšak vaši pozornost budou přitahovat problémy a záležitosti, které mají co do činění se službou, prací a zdravím. Ve většině případů bude vaši pozornost zaměstnávat nějaký problém, avšak tyto problémy nutně nemusí obnášet násilí; přitahují či soustřeďují vaši energii. Všechna slova v jazyce astrologie jsou tedy symboly soustřeďující pravděpodobnost zkušenosti, avšak nikoli nutně skutečnou událost. Symbol nezpůsobuje události. Považuji za krajně nešťastné, že při některých zkouškách z astrologie obdržíte nějaké konkrétní datum, o němž musíte říct, co se tehdy stalo. Stejně nešťastná je i myšlenka, že nemůže dojít k žádné fyzické, vnější události, aniž by byla přítomna událost astrologická.

Barbara: Spolu k tímto výrazným tlakem na profesionalismus různé skupiny vymýšlejí testy a usilují o získání licence. Můžete pohovořit o úskalích licencování a regulace astrologie?

Rudhyar: Vždy existují dva extrémy. Jedním z nich je extrém socializace; jakékoli vyjádření musí podléhat nějaké kolektivně přijatelné či oficiální formě. Druhým extrémem je nechat působit jakékoli individuální hledisko či představivost bez jakéhokoli rozlišování.

U staroafrických kmenů bylo zvykem, že měl-li některý z členů takzvaný velký sen či vizi, řekněme o blížící se bouři, změně počasí či přibližujícím se nepříteli, zůstalo to bez odezvy, dokud neměl podobný sen ještě nějaký další člen kmene. Takže i v astrologii by mělo fungovat nějaké vzájemné ověření a shoda. Nebude-li tomu tak, hrozí nebezpečí, že lidé použijí vše, co zaslechnou, jakýkoli objev v astronomii či astrofyzice, a ihned tomu přisoudí astrologický význam.

Vždy je snadné najít pár horoskopů, v nichž to funguje – a naprosto ignorovat ty horoskopy, v nichž to nefunguje. Určitá míra skupinové spolupráce je proto opodstatněná. Pokud však nějaký stát či spolek lidí, zvlášť neví-li o astrologii nic, začnou astrologii oficiálně sankcionovat, může to vést k určitému druhu totality.

Pozoruhodným příkladem toho je Americká lékařská asociace. Celé výzkumné směry či interpretace lidských nemocí byly zablokovány jen proto, že nějaký konkrétní směr začal být oficiálně uznávaný a přijímaný jako jediný platný. Kdokoli smýšlí jinak, je ostrakizován a připraven o svůj profesní statut. Takových případů je více. Nyní samozřejmě přichází změna v podobě takzvané nové či holistické medicíny, avšak i tam dochází k extrému užívání a nadužívání věcí a k jejich nevyvážené interpretaci a hodnocení, neboť každý se domnívá, že ví, jak je to správně. V některých případech to funguje, ale v jiných to může být škodlivé. Je třeba dosáhnout rovnováhy mezi extrémy.

Z tohoto důvodu jsem vždy vycházel ze základních tradičních významů astrologických symbolů, neboť tyto principy pravděpodobně odkazují na druh významu, který je velmi logický a který lze vztáhnout na jakoukoli lidskou situaci. Čím je tato souvztažnost důležitá, zda lze hovořit o jistém druhu přenosu energie z planet či o symbolické souvztažnosti nebo „morfické rezonanci“ (abych použil termín Ruperta Sheldrakea), je samozřejmě velmi zajímavé z filosofického hlediska, avšak není třeba to probírat a řešit při astrologické praxi a práci s klientem. Jde o metafyzické výklady a možná je na každém z nich trocha pravdy. Avšak ať už ta pravda existuje na jakékoli úrovni, pro nás je velmi těžké ji poznat. Takže dohadovat se, a jako vědci připouštět jen jednu možnost – přímý fyzický vliv planety na lidskou bytost – je směšné. Je to jedna z možností, ale existuje i řada další, které bychom měli zvážit.

Barbara: Jak si připadáte ve svých 89 letech nyní, když se píše rok 1984?

Rudhyar: Opravdu nevím, co odpovědět. Některé věci lze konstatovat z opakování cyklických aspektů, ale věci se nikdy neopakují zcela stejným způsobem. Lidstvo za posledních pět set let změnilo své chování, alespoň do určité míry, a je velmi obtížné vyslovovat předpovědi či dokonce jen domněnky striktně na základě astrologických cyklů. Pokusil jsem se o to v knize Astrologická časomíra (Astrological Timing). Vidíte určité možnosti, ale nedokážete říci, na jaké úrovni se tyto možnosti projeví. Do jisté míry se mohou projevit na všech úrovních, na několika úrovních najednou. Lze spoléhat pouze na historické chápání hybné síly trendů odvíjejících se za poslední čtyři sta či pět set let. Mám sklon být spíše pesimistou. Vidím, že ona hybná síla, kterou lze nazvat karmou událostí a nezdarů západoevropské a americké společnosti a národů, je tak bídná, že si nedokážu představit, že by bylo možné zcela ji zvrátit nebo odsunout či se jí zbavit jiným způsobem než nějakými drastickými změnami či událostmi. Co to bude za události, zda budou spočívat ve zneužití jaderné či chemické energie, válce nebo kataklyzmatických planetárních změnách, pohybech pólů, změnách atmosféry, stratosféry či ionosféry — to absolutně netuším. Myslím, že je zcela možné, že se prohloubí konzervativní návrat k fundamentalistickému náboženství a jeho přístupům, neboť každý extrém obvykle produkuje kompenzační extrém, jak ukázal ve svém psychologickém díle Jung a samozřejmě jak dokládá čínská filosofie jin a jang a jak jsem se pokusil ukázat ve své knize Rytmus celistvosti. Nemusí to však nutně být katastrofa. Může jít o progresivní vývoj.

Co ve mně nejvíce probouzí pesimismus, je nápadná podobnost mezi současnými podmínkami a podmínkami během středního a závěrečného období římské říše. Neznamená to nutně, že západní svět či severní polokoule čeká stejný osud jako římské impérium. Nicméně, ta možnost tu je a každá hlava státu by ji měla vést v patrnosti – což se, bohužel, neděje. Velké nadnárodní korporace se chovají naprosto stejně jako velcí římští správci. Máme armády žoldáků stejně jako Římané, protože římští občané nechtěli jít do války; americký lid také nechce rukovat. Podmínky v přelidněných městech jako je New York a Chicago jsou podobné podmínkám v Římě za vlády Nerona a v následujícím období. Avšak rozklad římské říše trval staletí a významná změna v nynější době by mohla trvat déle, než si lze představit – leč hybná síla změn a šíření idejí, trendů a revolučních hnutí je mnohem výraznější díky televizi a médiím, takže se lze domnívat, že změny, které předtím trvaly dvě století, nyní mohou proběhnout během dvaceti let.

Revolta konce 60. let v Berkeley odstartovala něco, co se během pár měsíců jako požár rozšířilo do Japonska a celé Evropy. Teorie domina zde neplatí; jde o šíření psychologické masové reakce. Změnit masové reakce lze jen velmi obtížně. Tlak pronikl do takové hloubky, že vznikl nesmírně silný odpor. Pocit tohoto odporu může během následujících let významně zesílit. Do jaké míry je možné ho usměrnit nebo mu dát konstruktivní či progresivní formu, o tom nemám ponětí.

Barbara: V minulosti jste řekl něco velmi zajímavého a pozitivního o potenciálu jaderné problematiky, přestože většina jej vnímá velmi negativně.

Rudhyar: Nejsem si zcela jist, že jaderná reakce bude mít tak ničivý účinek, jak se lidé domnívají nebo že mutace, které při ní vzniknou, budou nutně tak závažné či konečné, jak tvrdí vědci. Třeba budou, avšak je tu ještě možnost, že z miliónu negativních reakcí se může vynořit několik pozitivních, které mohou uvolnit novou energii. Máme tu velmi slavný případ Holanďana (Peter Hurkos), který se stal jasnovidným poté, co se udeřil do hlavy. Možný otřes mozku náhle uvolnil jasnovidné schopnosti, které byly naprosto úchvatné. Těžko říct. Na ostrově Bikini (kde byla odpálena vodíková puma) dochází k růstu a obnově vegetace takovým tempem, jaké nikdo nečekal. Obnovující síla země jakožto organismu může být stejně mocná jako schopnost lidského těla uzdravit se ze závažné nemoci. Nemoci mohou lidi zabíjet, ale těch pár, co přežije, z toho může vyjít značně posíleno. Protože jsem v raném dětství musel bojovat s určitými neduhy, vypěstoval jsem si jistý druh odolnosti vůči věcem, které zřejmě působí na druhé.

Neustále zdůrazňuji závažný fakt, že není možné představit si budoucnost, aniž bychom rozuměli minulosti. Jednou z nejsmutnějších situací v Americe je nedostatek zájmu o dějiny, zvlášť mezi mladými lidmi. Jelikož je dějepis vyučován přihlouplým způsobem, je to pochopitelné. Dalším neštěstím je extrémní závislost na okamžité reakci a okamžitém uspokojení; lidé, kterým bylo teprve dvacet, chtějí už být slavní, mocní a sebejistí. Uvědomuji si, jak dlouho mi trvalo pochopit sebe, natož pak lidstvo a skutečnost, že nic není nové. Konfucius řekl, že začal život chápat teprve v šedesáti. Nyní má navrch hybná síla změny, vzrušení, neustálé touhy po něčem novém; když se nebudete honit za každou „novinkou“ a budete žít dostatečně dlouho, za padesát let uvidíte, že to, co bylo nové a posléze naprosto vyšlo z módy a pozbylo platnosti, se opět stane novinkou.

přeložila Alice Tihelková

Astrologický pohled na 44. týden roku 2017

Při úplňku můžeme se ptát:

„Co zrcadlí stav, ve kterém v současnosti musíme stát?

Upřeně hledíme do výkladní skříně displeje,

doufajíc, že světlo nalezených odpovědí nás u srdce zahřeje.

Gustaf Ohrnell

pondělí 30. – úterý 31. října – Měsíc v Rybách

Pondělí by mělo nabídnout prostor pro naše aktivity. Bouře je za námi. Teď je třeba věnovat se nejen vnějšímu ale i vnitřnímu úklidu. Hlavní důraz by měla mít vůle se spojovat a pomáhat si, ať jsme byli či nebyli zasaženi větrnými poryvy. Možná dokonce zažijeme pocit, že mám dost času, nebo dokonce zaznamenáme, že čas utíká pomalu. Prostě naše aktivity můžeme plně prožívat, což jistě není k zahození. Větší míra soucitu a vnímavosti k okolí nám ukáže, co se to vlastně kolem nás děje. Měli bychom si všímat druhých a naslouchat jim. Na druhou stranu bychom mohli poslechnout i své tělo a dopřát si po práci opravdový odpočinek. Popíjet třeba šípkový čaj a číst knihu, která rozjitří naše emoce a fantazii. Konjunkce Měsíce s Neptunem nám v tomto ohledu může prokázat službu a „uvrhnout“ nás do určitého bezčasí, které může otevřít prostor víře, lásce, soucitu, ale i pro každého z nás tolik potřebné vizi, jak pohnout s tím, co nás tíží.

Mírná nálada se udrží i v úterý, které spojí Měsíc trinem s Merkurem a umocní naše pocity. Myšlenky se mohou vracet k něčemu v minulosti, tak buďme opatrní, ať neuvízneme v osidlech starých úzkostí, lítostí a nenaplněných snů. O to teď rozhodně neběží. Je třeba udržet mysl všímavou k tomu, co se právě nyní kolem nás i v nás odehrává. K večeru se navíc připomenou nedodělané úkoly. Nabereme formu a vůli dotáhnout věci. V citové oblasti můžeme být k večeru přísnější, strožejší či věcnější. Můžeme však soustředěně pracovat a večer zvládnout to, pro co jsme se rozhodli.

 

středa 1. – čtvrtek 2. listopadu – Měsíc v Beranu

Nápady a podněty mohou nabrat vcelku značně svéhlavý směr, což bychom měli registrovat zvláště ve chvílích, kdy se začneme rozčilovat. Nejenom druzí, ale i my sami můžeme jednat až příliš sobecky. Středa kol poledne a odpoledne může svádět k hádkám a příliš příkrému hodnocení druhých lidí. Bacha na předsudky, které ve své vlastní zaslepenosti můžeme považovat za stabilní názory. Měsíc v opozici vůči Marsu ve Váhách může jasně ukázat, že pokud někdo překročí určitou únosnou hranici, může počítat s tím, že se druzí vymezí. To samo o sobě není špatné. Záležet však bude právě na našem hodnocení situace a druhých lidí a na tom, zda budeme mít na čích brýle z předsudku, zábran a onoho pověstného „mělo by se“, nebo zda nám Mars pomůže podívat se všem pořádně na zoubek.

Ve čtvrtek bude pozornost poutat to, co bude vzrušující a inspirativní. Do rutiny se budeme muset vysloveně přemlouvat. Hlavou můžeme být v oblacích a snadno něco přehlédnout, nebo se přehmátnout. Můžeme však objevit rychlejší postupy nebo si zjednodušit práci, které se budeme věnovat.

 

pátek 3. – sobota 4. listopadu – Měsíc v Býku, 4. úplněk

Ospalé páteční ráno nás nemusí motivovat k velkým výkonům. Neházejme flintu do žita, už kolem poledne se situace promění a odpoledne nebudeme vědět, kam dřív skočit. Měsíc se spojí s Uranem a dostane do opozice na Venuši, pak na Jupitera a nakonec se bude blížit k úplňku, do přesné opozice ke Slunci. O napětí během dne nebude nouze. Můžeme se rozejít na tom, co je praktické a co se dělá jen tak na oko, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Nezlobme se na ty, co budou balancovat mezi povrchností a nespolehlivostí. Opozice je napětím, které nám umožňuje získat prostor uvědomit si, co vlastně chceme. Tlak na výkon a efektivitu nám nemusí prakticky nic přinést. Ano, pokud budeme zaměřeni na konkrétní výsledek, pak budeme muset slevit. Pokud si dopřejeme nadhled a nebudeme lpět na konkrétních a přesných formách, můžeme získat víc. Zisk může mít i jinou podobu, než jsme chtěli a přesto nemusí slevit ze své hodnoty. Den vhodný pro pečení, masáž šíje.

 

Úplňková sobota bude nebývale plodná. Kdo nepodlehne lenošení, může udělat spoustu práce. Při rozhovorech si udržíme jasné hranice a tak se můžeme dobře domluvit na všem potřebném.

neděle 5. listopadu – Měsíc v Blížencích

Neděle změní rytmus. Praktická zemská činnost se posune do roviny vzdušné. Budeme veselejší, uvolněnější, lehkovážnější, přátelštější a také neposední. Vhodné pro nákupy, plánování, malování a úklid bytu.

Výzva zatmělého Měsíce

Několik řádků pro úplněk 25. dubna 2013

 

V našem podnebním pásmu se věřilo, že při zatmění chtějí Měsíc sežrat hladoví vlci či zbloudilí psi anebo zlé čarodějnice a čarodějové. Lidé se proto scházeli a zaháněli obludy co největším hlukem.

Slované mezi sebou tradovali o zatmění podobné zkazky jako okolní národy. Zatmění Měsíce si Slované vysvětlovali jako čin vlka, zlých bytostí, hlavně čarodějek – viz. Caspari, Homilia de sacrilegiis. Cituji z 1.c., § 16: „Kazatel touží na pověru, že prý čarodějka při zatmění snímá měsíc z oblohy.“¹  Pověra o tom, že zejména ženy kouzelnice ujídají Měsíc je doložena u Ditmara Meziborského, jenž varuje před výkladem zatmění kouzly čarodějnic. V Čechách proti pověrám o zatmění horlí Indiculus superstitionum. V Alexandreidě upravovatel rýmování staročeského říká:

„To sě ještě často stává,

ž´še  j´ho světlost proměnievá

– i mluvie to sprostní dědi,

by jej tehdy jedli vědi.“ ²

 

Ještě protomedikus království českého tadeáš Hájek z Hájku se zmiňuje o starodávných názorech na zatmění, že Měsíc a Slunce onemocněly, či podlehly kouzlu a také mluví o obřadech a hlučení při zatmění. Hájek: „Mnozí rozličně o nich (o Slunci a Měsíci) smýšleli. Někteří domnívali se, že by ta světla v nějaké těžké nemoci a nedostatky upadala – jiní smýšleli, že pro nějaké čáry a kouzla světla svého zbavena bývají. A protož při tom času (při zatmění) tloukali a bili na měděnice a na měděné nádoby, že by zaháněli ta kouzla.“ ³

Balbín roku 1666 píše v Přepodivné matce svatohorské Marii, III. kniha, kap. 8, že: „Staří, dokud ještě byli pohané, na větším díle hrubě se bávali zatmění měsíce, domnívajíce se, že se proto zatmívá měsíc, že se na ně hněvá a jim hrozí něco zlého. Pro kteréžto jednou v myslích obecného lidu vštípené domnění, byla-li bitva, když se měsíc zatměl, pouštěli od statečnosti a jsouce plní strach nějakého domnělého neštěstí, nezmužile se potýkali a tak dávali se nepřátelům přemoci, mohše zvítěziti.“

Lidový strach ze zatmění se nedaří zastavit ani křesťanstvím ani astronomickým vysvětlením jevu. Zatmění se „přestáváme“ bát až ve chvíli, kdy je naše pozornost stržena jinými podněty, otupěna či zahlcena přívalem možností a hlavně kolektivním odklonem od světa magického v jednoduchém odsouzení, že všechny zkazky o zatmění jsou pouhými pověrami. Nakonec, ani mně se nechce věřit na pověry a jsem daleka tomu, někoho lákat na jejich notu. Na celou záležitost se chci podívat z jiného úhlu. K smíchu mi totiž rozhodně nejsou lidské obavy a strachy. Ptám se tedy, proč se lidé tak báli a někde i stále bojí zatmění? Proč pro ně věstí neštěstí?

Základ hledám v lunačním cyklu, který je matricí pro naše vnímání času a cyklických procesů. Sledování lunačních fází vedlo k určení rytmu kalendáře. Jeho spojení či odraz nalezneme jak v přírodě, tak v životě lidí. Poznání jednotlivých fází přináší do života zmítaného událostmi a nečekanými zvraty řád a rytmus, který se oprávněně jeví bezpečným. Střídání novů a úplňků vede k pochopení proměn, smrti a k vizi „věčného návratu“. I přesto, že okamžik zatmění lidstvo umí vypočítat už tisíce let, k němu stále má respekt a náležitou bázeň. Vždyť v momentu zatmění se nabízejí lidským smyslům a mysli ony „jisté“ fáze v nových podobách. Jakákoliv změna v záležitosti, s kterou jsme dobře obeznámeni a hotovi říci, že funguje „automaticky“, je děsivá. Naše jistota se okamžitě zviklá a mysl člověka zoufale hledá opětovný záchytný bod. Zatmění nás vystavuje konfrontaci se zastavením, strnutím, útěkem k jistým-ověřeným zkušenostem, k minulosti, která nás může ochránit. Jak říká Alexandr Ruperti: „Zatmění symbolizují vážnou konfrontaci člověka se vším, co brání v lidské povaze duchovnímu pokroku.“

Při zatmění jsme vystaveni síle vlastních zajetých kolejí a pohodlných zvyků. Zatmění jsou výzvou k tomu, abychom co nejradikálněji skoncovali s omezujícími faktory. Výsledek naší snahy bude záležet na síle vnitřní povahy a vůli, na tom, zda si udržíme integritu spolu s otevřeností vůči změnám.

V horoskopu pro 25. dubna 2013, 21:57:31 SELČ nalézáme Slunce v konjunkci s Marsem. Naše akceschopnost, spojovaná s Marsem, je motivovaná hodnotami, které jsou nám již vlastní zažité, na které se může spolehnout a pro které v sobě nalézáme největší sílu k jejich prosazení (Venuše Večernice). Úkol to však nebude jednoduchý, neboť v opozici je Měsíc se Saturnem. Dva „strážci“ času spojeni v zatmění, to je opravdu silný tabák a budeme-li mít možnost i pěkná pastva pro oko pozorovatele noční oblohy. Osvědčené struktury, formy vnímání (Měsíc-Saturn) ve službách akce vycházející z osvědčených hodnot, toť bez nadsázky Damoklův meč. Co je „ve hře“, co je „výzvou“? Pro oči astrologa je konstelace plná významů. Ani se je všechny nepokusím pokrýt. Vyberu si jednu metaforu:  Úplňkovou výzvou se mi jeví ochota podpořit tradici lidskosti a přímého jednání obohaceného o rozměr soucitu a vnitřní hloubky (triny Neptuna a Plutona na úplněk). Zatmění Měsíce nás může vést k nutnosti překonat sklony, zvyky a pravidla minulosti a zkusit hledat nové cesty či pozvednout hlas a zahnat vlky, kteří se snaží sežrat mysl vystavenou světlu poznání. Stačí se jen rozhlédnout a každý z nás může kolem sebe vidět smečku temných vlků, které tečou sliny při pomyšlení, jak se zmocní – sežere – zpeněží a vytěží naši touhu po plnosti bytí.

Martina Lukášková 24. dubna 2013

 

1. Č. Zíbrt – Seznam pověr a zvyklostí pohanských, Academia II. vydáni 1995; str. 116

2. str. 117

3. str. 118

4. A. Ruperti – Cycles of Becoming

 

Astrologická konference III. – Astrologie na rozcestí aneb tři cesty k vykročení

Tomáš Daněk: Peklo obrazotvornosti aneb miscelanea

Domnívám se, že každý astrolog je zmítán neřešitelným dilematem: „Vykládám, co vidím v horoskopu nebo tvořím svou imaginací jeden z nespočtu možných světů, který útek plátna horoskopu umožňuje?“ Nejsem si jist, že lze toto dilema „odmávnout“ s tím, že „je to v pohodě“. Co pro naše porozumění světu vlastně obraz a obrazotvornost představují? O čem je tenhle balanc na hraně a co lze o téhle hraně říct?

Martina Lukášková: Má žena v astrologii své místo?

Dokáže být humanistická astrologie ve svém principu zaměřená na člověka také zaměřená na ženskou roli? Kde na poli astrologie hledat ženu, její roli a místo? Jaký je vlastně jazyk astrologie? Je možná souhra mezi mužským a ženským pohledem a interpretací? Nástin otázek, na které se pokusím nabídnout odpověď.

 

Petr Lisý: Kosmos a psýché – Archetypová kosmologie a astrologie v pojetí „kalifornské školy“ Richarda Tarnase a Stanislava Grofa.

 

Na bázi společné výuky R. Tarnase a S. Grofa na Kalifornském institutu integrálních studií (CIIS) vznikla ve spolupráci s jejich následovníky nová disciplína nazývaná „archetypová kosmologie“, která se opírá především o Tarnasovo pojetí astrologie a kulturní historie, představené v jeho zásadní knize „Cosmos and Psyche“. Cílem přednášky je představit specifické rysy a rodící se kontury tohoto nového a nadějného světonázorového konceptu.

 

KDY: 18. 4. 2013

 

KDE: v Emauzském opatství, Vyšehradská 320/49, Praha 2

 

V KOLIK: v 18:00 – 21.00 hod

 

MAPA: http://www.mapy.cz/#x=14.421028&y=50.072112&z=15&d=addr_8940155_1&t=s

 

VSTUPNÉ: 150,- Kč

Paul Ricoeur: Mýtus a moudrost

Není jisté, zda jsou tímto dvojím vztahem mytického univerza na jedné straně k univerzu dějin spásy a na druhé straně k univerzu proroctví a eschatologie vyčerpány všechny možnosti vzájemné výměny mezi mýtem a jinými formami řeči jakožto nositeli jiných modů myšlení. Hranice s mudroslovnou literaturou či krátce s moudrostí si žádá neméně pečlivého prozkoumání. Třebaže je tato literatura ve své redigované podobě ve srovnání s dějinami tradic a s proroctvím patrně pozdější, zdá se, že žije utajena uvnitř mýtu samého. Moudrost není prvotně udílením rad člověku, nýbrž pokusem o prozkoumání univerza,který je veden snahou osvojit si a ovládnout jeho nesmírnou rozmanitost. Pod tímto zorným úhlem pocházejí z této průzkumné aktivity klasifikace živých bytostí, rostlin, kamenů stejně jako klasifikace národů a událostí, a přesněji klasifikace binární (mužské — ženské,nebe — země, světlo — temnota, živá bytost — neživá bytost, dech —tělo, divoký — domácí, čistý — nečistý, zahrada — step, strom života— neplodná tráva): obecně vzato jsou všechny pokusy o pojmenování stvořených věcí vyslovením vztahu univerza k našemu myšlení.

Tato hranice mezi mýtem a moudrostí je o to méně zřetelná, že mýtus, tak jak jej odhaluje strukturální analýza, v neuvědomělé vrstvě myšlení sám na takovéto klasifikační logice spočívá. Naproti tomu však můžeme říci, že to, co mýtus dělá neuvědoměle, dělá moudrost vědomě. Tuto mudroslovnou aktivitu bychom neměli podceňovat: i samotné rituální předpisy spočívají na takovýchto klasifikacích, které jsou známkou společného základu náboženského i vědeckého myšlení;pojmenovávat znamená hledat určitý význam a určitý řád; touto svojí mudroslovnou stránkou mýtus nespadá do oblasti báje, nýbrž souvisí přímo s infrastrukturou myšlení. Implikace tohoto prvního stupně moudrosti nejsou nikterak zanedbatelné: klasifikace totiž znamená, že duch činí určité rozhodnutí tváří v tvář nejednoznačné skutečnosti;rozhoduje mezi podobností a rozdílností, mezi příbuzností a protikladností, mezi plynulostí a nesouladností, mezi ano a ne.

Na základě tohoto uspořádání mohou pak být průzkumné postupy aplikovány i na samotného člověka; hledání smyslu zde dostává existenciálnější rozměr, nemění však zásadně svůj směr. Dosah moudrosti je etický v míře, v níž se svět jeví jako ohrožený smysl: poznávat svět znamená, že jsme s to ve světě žít tím, že čelíme absurditě.

V tomto smyslu můžeme říci, že i samotné mýty o původu mají určitý mudroslovný rozměr, neboť pochopit, jak věci začaly, znamená vědět, co znamenají nyní a jakou budoucnost člověku nadále otevírají.Skutečně se zdá, že funkcí mýtů o pádu je restaurovat určitý smysl v situaci nepořádku a beznaděje; tyto mýty působí jakési usmíření s temnými oblastmi lidské zkušenosti; zpřítomňují onu noční tvář, s níž člověk bude muset žít. Moudrost však vždy k recitativu o původu přidává uchopení smyslu v aktuální situaci ohrožení a nejistoty. Moudrost tak do srdce mýtu uvádí moc otázky: Proč není život jenom požehnáním, ale také prokletím? Proč ne zahrada, ale step? Proč ne volno,ale práce? Proč ne přátelská příroda, ale divoká zvěř? Proč ne jenom láska, ale také porodní bolesti? Proč ne krása těla bez oděvu, ale hanba a stud? Proč ne zákony, které dávají život, ale zákony, které plodí přestupek? Proč ne radost ze života, ale rozpad v prach? Tím, že odpovídá na tyto otázky, tím, že nabízí světu lidské zkušenosti význam,rozvíjí mýtus moudrost pro život.

Rekonstruujeme-li tedy protiklady mýtu a jiných forem řeči a nastíníme-li hru výměn mezi všemi těmito formami, můžeme odhalit určitý horizont smyslu, ve kterém by vyprávění, mýty, proroctví a moudrost směřovaly společně k vytvoření celistvého jazyka, smiřujícího hlas s gestem, přednes s rituálním úkonem, subtilnost distinkcí s hloubkou citu, paměť s nadějí. Právě z této těsné blízkosti k ostatním formám řeči čerpá mýtus svůj nejhlubší význam, který — podle slov Jean-Paula Audeta, (jenž se nejvíce zasloužil o znovuodhalení významu mudroslovné literatury) — spočívá v tom, že mýtus předkládá „ucelující osvojení“ veškerého dědictví určitého společenství.

zdroj:

Paul Ricoeur Mýtus a jeho filosofická interpretace

překlad Filip Karfík

Paul Ricoeur: Hermeneutika symbolu a filosofická reflexe

Uvažování o symbolu patří k určitému momentu reflexe, odpovídá na určitou situaci filosofie a snad i celé moderní kultury. Tento návrat k archaickému, nočnímu a snovému, který však rovněž otevírá přístup k původu řeči, představuje pokus vyhnout se obtížím, které jsou ve filosofii spojeny s hledáním východiska.

Sdostatek jsou známé vyčerpávající útěky kupředu, do nichž se vrhá myšlení, jež hledá první pravdy, a ještě víc to, jež hledá radikální východisko, které nemusí být první pravdou.

Snad bylo třeba prožít toto rozčarování spojené s ideou bezpředsudečné filosofie, abychom nalezli cestu k problematice, kterou se zde zabýváme. Na rozdíl od filosofie absolutního východiska vychází uvažování o symbolech z plnosti řeči, která je vždy již zde a v níž již bylo nějakým způsobem řečeno vše; rozhodně se nepovažuje za myšlení, které se chce obejít bez předpokladů, nýbrž chápe se jako myšlení v předpokladech a spolu s nimi. Nepokládá proto za svůj první úkol vytyčit počátek, nýbrž rozpomenout se uprostřed slova.

*

Historická chvíle filosofie symbolu je tedy moment zapomenutí i obnovení: zapomenutí hierofanií; zapomenutí znaků svatosti; ztracení člověka jako toho, kdo má účast na sacrum. Jak víme, je tato zapomenutost rubem grandiózního úkolu obživy člověka, uspokojování jeho potřeb pomocí planetární technikou ovládnuté přírody. Nuže, právě temné poznání této zapomenutosti nás na druhé straně vybízí k tomu, abychom usilovali o obnovu integrální řečí. V epoše, v níž je naše řeč stále přesnější, jednoznačnější a techničtější, tedy: stále víc přizpůsobená oněm formalizacím, které nazýváme zvláštním jménem symbolické logiky …, v této epoše vědecké mluvy chceme dát naší řeči opět obsah, chceme znovu vycházet z její plnosti.

*

„Symbol dává myslet“: tato věta, fascinující věta, říká dvojí: smysl nepostuluji já, nýbrž smysl dává symbol; co však symbol dává, to je třeba „myslet“, dává to k zamyšlení. A z daru, kladu třeba vycházet; v uvedené větě je tedy dvojí myšlenka: vše je již řečeno jakožto hádanka, a přece je vždy třeba vše započít, tedy znovuzapočít, v živlu myšlení. A právě tuto artikulaci myšlení, které je v říši symbolů dáno sobě samému, myšlení kladoucího a myslícího chci zachytit a pochopit.

Jiří Pechar: Lacanova polemika s jáskou psychologií

 

Doménou Lévi-Strausse je etnologie, Foucaultovou ,,kulturní archeologie“; s Jacquesem Lacanem se dostáváme naproti tomu do oblasti psychoanalýzy samé: Lacan je osobností, která hrála aktivní roli ve francouzské psychiatrii a jeho jméno je bezprostředně spjato s historií psychoanalýzy ve Francii. Pronikání freudismu do francouzské psychiatrie vedlo už v roce 1927 k založení Pařížské psychoanalytické společnosti, která reprezentovala až do roku 1953 celou francouzskou psychoanalýzu. V tomto roce se však názorové rozdíly týkající se výcviku, kterým se psychoanalytikové mají připravovat na své budoucí povolání, vyhrotily natolik, že se od mateřské společnosti odštěpila skupina, v jejímž čele stál spolu s Danielem Lagachem právě Jacques Lacan. Podnět k tomuto rozkolu daly spory, které se rozvinuly kolem otázek týkajících se vznikajícího Psychoanalytického institutu, a Lacan vyložil své názory ostře polemickým způsobem v přednášce konané na římské univerzitě při příležitosti Kongresu psychoanalytiků románské jazykové oblasti v září roku 1953; její text byl později otištěn v jeho Ecrits pod titulem Funkce a pole promluvy a řeči v psychoanalýze. V roce 1963 vedly však další rozpory k tomu, že se odštěpená skupina dále rozdělila na Francouzskou psychoanalytickou asociaci, která se podobně jako Pařížská psychoanalytická společnost stala součástí Mezinárodní psychoanalytické asociace, a na Pařížskou freudovskou školu, která svou činnost rozvíjela pak mimo rámec Mezinárodní asociace a k současnému vývoji této organizace zaujímala stanovisko ostře kritické. V jejím čele stanul právě Jacques Lacan.

Pokračování textu Jiří Pechar: Lacanova polemika s jáskou psychologií