Rudhyar – První dům v horoskopu

 

Z hlediska astrologie s na jedince soustředěným přístupem, akt dýchání určuje první okamžik individualizované existence. V okamžiku prvního nádechu se otevírá ventil v srdci, krev se žene do plic a dva základní životní rytmy lidského organismu, proudění krve a dýchání, začínají fungovat. Třetí rytmus, o kterém pravděpodobně nic nevíme, který poukazuje na pulsace mozkomíšního moku, který se sám o sobě vztahuje k elektromagnetickým – „éterickým“ – proudům, může být také zahájen.

Identifikace „života“ s dechem je stará jako lidské myšlení. Sanskrtské termíny prána a átman poukazují na dech ve dvou rozdílných úrovních. Stejně tak řecké slovo neuma, které má význam dech i duch, a latinské slovo anima značící duši. V ještě širším smyslu, existence v sobě zahrnuje pohyb, dynamismus, rytmickou změnu.

V biblické knize Genesis je veškerá existence vyřčena a začíná božím příkazem „Budiž Světlo“. Ale toto Světlo není sluneční světlo, jak může být rozpoznáno z následujících biblických zpráv. Je to pohyb, vibrace a proto tedy rytmus. Nezrozený plod zakouší rytmy, ale tato zkušenost se odehrává v uzavřeném prostředí ovládaném rytmy matky. Pouze pokud lidský organismus vstupuje do otevřeného prostředí vesmíru může začít fungovat aktivně a pozitivně jako „jednotlivá osoba“. Být zrozen jako jednotlivá osoba znamená dýchat. Z tohoto důvodu jóga, která usiluje o spojení individuality s univerzálním Celkem praktikuje pránájámu – doslovně smrt dechu. Záměrně disindividualizuje a odosobňuje jedincovo celkové bytí nebo alespoň jeho vědomí.

Proto je tedy dýchání prvním činem nezávislé existence v otevřeném prostředí vesmíru. Je prvním projevem bytí. První dům nativity začíná ascendentem, symbolem východu Slunce, začátku aktivity na naší planetě a obvykle všech začátků. Každá zkušenost může být novým začátkem. Každý jedinec může být kdykoliv znovuzrozen. Může vztahovat sám sebe k svému vesmíru novým způsobem, jedinečným způsobem – jeho vlastním způsobem. Tento způsob dává formu nebo alespoň existenciálně manifestuje jeho identitu, – která určuje také způsob kterým je orientován k vesmíru.

Co zde míním vesmírem je jednoduše bytí, jak ho tato jednotlivá osoba může vidět, cítit, znát, zakoušet. Můžeme mluvit o tomto vesmíru na třech hlavních úrovních. Člověk je narozen v biosféře Země – první úroveň. Je také narozen v solárním systému – druhá úroveň. Může sám sebe vědomě vztahovat a účastnit se aktivity galaxie, jíž je solární systém pouze malou částí – třetí úroveň. Za galaxií si může představit buď konečný einsteinovský vesmír, nebo nekonečný prostor a pravděpodobně obě dvě koncepce mají svůj díl pravdy. Protože jakýkoliv realistický a zkušenostní účel, cokoliv, by měl končit u galaxie – a skutečně vždy platí, vědět kde a kdy skončit s intelektuálními spekulacemi aby se vědomí neztratilo v oceánu čirého nerozlišování a existenciálně prázdných abstrakcí.

Tyto tři úrovně – zemská biosféra, solární systém a galaxie – jsou velmi skutečné, alespoň potenciálně. Připouštějí bytí námi zakoušené, proto tedy mohou být použity jako symboly tříúrovňového procesu vývoje individuálního já. Tento vývoj probíhá teoreticky ve třech fázích, probíhá ve všem, z hlediska lidské zkušenosti a růstu typu vědomí, které může být formulováno a převedeno v čin. Tento tříúrovňový proces může také poukazovat, alespoň v archetypálním smyslu, na tři základní periody lidského života, individuálně a vědomě naplněného : od narození do 28 let, od 28 do 56 let, od 56 do 84 let. Osmdesátičtyřletý cyklus je uranskou revolucí kolem Slunce, a protože Uran je hlavně symbolem transformace a metamorfózy, tento cyklus poukazuje na člověka působícího na úrovni, na které jsou možné stálé transformace. Z jiné strany – tradiční sedmdesátiletý cyklus existence, 3 × 20 + 10 – poukazuje na lidský život ovládaný biologickými a společensko-kulturními tradicemi a dvacetiletými cykly vztahu Jupitera se Saturnem a mělo by být samozřejmé že většina lidských bytostí stále působí na této úrovni existence a vědomí.

Číslo 28 bylo uvažováno jako „číslo člověka“. Vztahuje se ke 4 a 7 a tak představuje vrchol skutečného zpracování sedmiletého cyklu, neboť 4 je symbolem konkrétnosti. 84-letý cyklus obsahuje tři 28-leté cykly, dvanáct sedmiletých období, které přivádí tento cyklus k potenciálně plné kosmické manifestaci. V okultnějším smyslu tento 84-letý cyklus poukazuje na budování nesmrtelného Kristova těla, nebo v buddhistické terminologii Diamantového těla, výsledku „sňatku Nebe a Země“.

K těmto cyklům se vrátím v další kapitole, protože to co se nás zde týká, je skutečnost, že se zkušenostmi, na které každý z dvanácti domů poukazuje, se můžeme setkat a alespoň potenciálně jim dát smysl na třech základních úrovních. Jedinec může být narozen a znovuzrozen na každé z těchto úrovní. Rovněž, může zakoušet a jednat s tím co vlastní z hlediska několika souborů hodnot – druhý dům – jakož i rozvinout svůj jedinečný přístup k svému prostředí – třetí dům – také na třech rozdílných úrovních. Potom, jak se snaží najít opěrný bod, na kterém by vybudoval pevný a bezpečný smysl osobní aktivity, může najít takový opěrný bod buď v povrchních vztazích a tradičních způsobech své rodiny, nebo v hlubších úrovních svého kolektivu, národní kultury – symbolizované hlavním kořenem velkého stromu. Může také proniknout symbolickým jádrem Země, což značí skutečným centrem jeho „globálního“ bytí – čtvrtý dům.

Vraťme se nyní k prvnímu domu: lidská bytost se fyzicky narodí z matčiny dělohy. Může – dosud však nepotřebuje – zakoušet psychologicky druhé zrození jako individualizovaný jedinec postupně si stále více vědomý svého místa a funkce ve svém společenství. Toto je zrození jeho individuality, zatímco první zrození bylo zrozením „organicity“. Někteří jedinci dosahují úrovně třetího zrození – zrození Světla nebo duchovní reality.

Jestliže se tyto tři úrovně procesu zrození uvažují jako časová posloupnost vývoje, potom mohou poukazovat na začátky tří 28-letých cyklů vědomé individuální existence – teoreticky na aktuální úroveň zrození – na období mezi 27,5 a 29 lety, a mezi 56 a 59 lety. Ale tyto tři úrovně mohou být uvažovány také bez vztahu k času, protože alespoň potenciálně jsou zde stále, člověk může fungovat na každé úrovni a na všech úrovních, jestliže se jeho vědomí může nějak naladit na vibrující stupně těchto úrovní a stát se vědomým si svých specifických horizontů. Každý člověk žije zároveň v biosféře, v solárním systému a v galaktickém vesmíru, ale málo lidí si je vědomo všeho toho co to v sobě zahrnuje.

První dům jedincovy nativity naznačuje především typ zkušenosti, pomocí níž objeví, kdo je jako jedinečná individualita. Takový objev může být učiněn na třech úrovních vědomí, které mohou být nazvány – instinktivní, mentálně-kulturní a spirituálně-kosmická. Tyto úrovně mohou být dosaženy v aktivním dynamickém stavu vědomí nebo přemítavě a pasivně. Ovšemže každá astrologická indikace může být vždy interpretována pozitivně nebo negativně, což znamená reflexivně. První dům a jeho počátek nebo hrot, Ascendent, naznačuje jak uskutečňování může být děláno efektivněji a významněji, aby se uvolnil individuální soubor potencialit charakterizující jedinečnou osobu. Později uvidíme, jak může být interpretována přítomnost každého zodiakálního znamení a každé planety v prvním domu.

V předcházejícím odstavci jsem mluvil o úrovních vědomí. Každá zkušenost může být vnímána jako zkouška osobního vědomí a jako zkouška připravenosti a ochoty být zrozen znovu. Převážná většina lidských bytostí, ale implicitně pokud ne výslovně, odmítá být zrozena znovu. Jedinec může zavírat svůj mentálně-spirituální zrak před potenciálním významem zkušenosti – to znamená, před tím co může přinést a mohlo by ho pobídnout k provedení činu sebeobjevení. Indická filosofie stále mluví o osvobození nebo vysvobození z máji, z tužeb, které mají své kořeny v základní neznalosti postavení člověka. Ale to co je podstatné, není osvobození, podstatnější je umožnit zrození nové formy vědomí, nového způsobu existence na nové úrovni.

Každá hluboce a celkově žitá zkušenost může v jedinci probudit vůli znovuzrodit se a transformovat nebo transcendovat, přesto určité typy zkušeností jsou při dosahování tohoto přiměřenějšími, významnějšími a účinnějšími prostředky než jiné. Musíme se podívat na první dům a hlavně ascendent, abychom přišli na to o jaké zkušenosti může jít. Přirozené procesy růstu nemohou, nebo spíše neměly by být urychleny, aby vědomí nezahrnovalo svéhlavé jednání. Někdo může „pozorovat a čekat“ – a nějaká vůle říká modli se – bez požadavku života, jímž přichází magická zkušenost, bez nedočkavé touhy.

Neočekávané je obvykle nejzjevnější, ale jen někdo může polarizovat vědomí k neočekávanému. Někdo může vytvořit a udržovat – což je těžší – kvalitu připraveného očekávání, (v širokém smyslu se o tom můžeme znovu zmínit jako o motlitbě), které se vyhýbá pasti vyžadující dílčí životní událost, vnější nebo vnitřní. Nicméně to co má být uskutečněno jako první a přednostně, nemůže být vdechnuto opravdu hlubokým a oživujícím nádechem bez toho, aby se předtím nevyprázdnily plíce a na jiné úrovni existence psychické bytí a vědomí.

Být prázdný, naplňovat se , reagovat na příliv čehokoliv co je bytostí zakoušeno – toto jsou tři fáze téměř dialektického procesu. Ale z hlediska lidské existence bychom si měli uvědomit to, co přichází první a čím je bytost zaplněná – neautentickými, neindividualizovanými obsahy, karmou druhu homo sapiens, jednotlivé rasy, kultury a rodiny, a mohlo by být dodáno, nevědomými, zakrnělými zbytky předchozích vtělení. Novorozenec je naplněn matčiným obsahem, dítě se během času naplňuje společensko-kulturním obsahem. Jestliže má zakusit druhé zrození, musí se vynořit z této kolektivní společensko-kulturní matrice. Musí objevit individuální tón svého bytí, svou vlastní mantru, své nebeské Jméno. A když není žádný Iniciátor, který by mu poskytl jeho skryté Jméno, musí ho objevit v nějakém hlubokém vzedmutí vědomí. Ale ve skutečnosti je tímto nebeským Jménem jeho nativita.

Síla tohoto Jména je v tom, že individualizuje a odděluje. Čím větší intenzita, ostrost, přesnost charakteristik tohoto Jména – zjevovatele individuálního osudu – tím silnější nevyhnutelné vědomí samoty, které následuje po zjevení. Ježíš žádal své následovníky „Vydělte se“ Aforismy Patandžaliho Jógasútry zdůrazňují to co bylo přeloženo jako „izolace“. Za dávných časů nebylo hinduistickým čélům dovoleno dotýkat se jakékoliv lidské bytosti, spali na matracích naplněných vlastním dechem, aby tak byli izolováni dokonce od zemského magnetismu.

Dnes působíme na odlišné úrovni. Ve staré Indii muselo být překonáno hluboké vědomé spojení s kmenem a zemí, zatímco v tomto století, zvláště ve Spojených státech to je pronikavý pocit nepatření nikam, nezakořeněnosti a psychického odcizení. Proto tedy je ohniskem nového způsobu života celková příbuznost, a ideální je život v komuně s celkově otevřenými formami vztahu. V této situaci může být oprávněněji zdůrazněn symbol descendentu – hrotu sedmého domu – než symbol ascendentu. Přesto skutečná komuna dní, které přijdou, by měla být něčím v čem se jednotlivci vědomě a záměrně setkají, proniknou za svá společensko-kulturní ega a zakusí harmonii holistické vzájemné závislosti, kdy každá bytost bude připravena a ochotná hrát svou osudovou roli v rámci celku.

Slovo izolace se etymologicky nevztahuje pouze ke slovu solus „sám“ ale i k sol „Slunce“. Každé slunce je izolováno v prostoru, je středem skupiny planet na které vyzařuje svou oživující energii, přesto je Slunce také hvězdou, a jako hvězda je jednou z mnoha v bratrstvu hvězd v galaxii. To je jistě nejzjevnější symbol. Individuální jedinci jsou jako Slunce, nebo se zdají být, oddělení. To je cena která musí být zaplacena za individualizaci – často tvrdá cena, požadovaná za neodmyslitelně tragický proces. Ale být oddělen nemusí znamenat cítit se osamělý, a ještě méně odcizený.

Žádné slunce nevyzařuje život na své planety v prázdném prostoru, žádný jedinec není narozen na cizí Zemi. Každé slunce je hlavně hvězda v galaxii a každý jedinec je narozen, aby naplnil funkci, aby odpověděl na potřebu lidstva a Země, jediného domova lidstva. Ale v takových dobách jako je naše, by se člověk, alespoň na nějakou dobu, měl odloučit od části lidstva která ho zrodila, proto aby mohl žít svou „dharmu“, kterou se potřebuje stát. Staré okultní přísloví říká: „Když syn opouští matku, stává se otcem.“ Semeno musí opustit rostlinu, která mu dala formu a základ předtím, než se může stát zárodkem nové rostliny, možná na vzdálené půdě, ke které bylo zaváto křídly osudu.

Člověk, který takto zakusil druhé zrození jako jedinec postupně si stále více vědomý svého osudu, musí být v nějakém smyslu odlišný od jiných lidí, skrývajících se za matrici své společnosti. Přesto odlišnost může být jednoduše negativním výrazem, pro mnoho individuálních tendencí, zdůrazňujících a velebících jeho odlišnost od kolektivu. Příkaz „Vyděl se!“ je oprávněný pouze jako nutný prostředek k zakončení, ale toto zakončení, jednou dosažené, jak se často děje, pouští z mysli prostředky jako bezcenné. Vědomí nemůže déle přesvědčivě soustředit svou pozornost k těmto prostředkům.

Pocit odlišnosti plodí vědomí rozdělenosti, odstupu, neslučitelnosti a možná fanatismu, díky kterým se jedinec objevuje. Pozitivním doplňkem odlišnosti je individualita. Být odlišný znamená vystupovat ze středu skupiny – ne protože někdo chce nebo je povznesený nad tuto skutečnost – ale jednoduše proto, že jiní členové skupiny mohou fungovat zmateně a neautentickým, nezformovaným a necharakteristickým způsobem, odlišný jedinec žije autentický a zformovaný život, který odhaluje jedinečný charakter jeho bytí a osudového postavení. Jeho život je řadou „Signatur“ kterými označuje všechno čeho se dotýká svým vlastním géniem, v kterékoliv oblasti aktivity může předvést své typické skutky.

Takový člověk je zdrojem, zatímco člověk jehož touha má být „originální“ se zajímá hlavně o zdůrazňování odlišnosti, na kterou je jeho ego tak pyšné, možná za hranicemi vkusu a platnosti. Dychtění po originalitě konzervuje a mumifikuje rozdíly, ale vespod všech rozdílů zůstává jedinec základnou obecného lidství.

Tajemstvím znovuzrození – znovuzrození v jádru každé zkušenosti – je vyprázdnit vlastní já, přesto klidně a ve víře udržovat tvar nádoby do které může plynout déšť ducha, někdy potom jí i protékat. Pramen je místo, kterým voda, skrytá v obrovském prostoru země, proudí. Každá zkušenost může být takto pramenem nového, transformujícího, tvořivého životního vývoje. Každá zkušenost se nalézá zjevená na ascendentu okamžiku v kterém se stává.

Mluvit o ascendentu a prvním domu jako o něčem co představuje „osobnost“ pojímanou jako prchavou a většinou iluzorní skutečnost existence, jak činí mnoho teosoficky orientovaných astrologů, a glorifikovat Slunce v nativitě jako symbol „duchovního Já“ nebo „Individuality“, znamená opomenout ústřední skutečnost duchovního života jak může být dnes žit individualizovanými jedinci. Ascendent je opravdu nejprchavější a nejhůře poznatelný faktor v nativitě, ale právě protože je nejprchavější a nejindividuálnější, je bodem manifestace univerzálního ducha – nebo Boha. Bůh jedná pouze skrze jednotlivé. Všeobecnosti a obyčejná životní síla patří k zprostředkujícím říším, k úrovni kosmické stavby a formativních působení. Duchovní se vtěluje pouze do individuálního – On nebo To zastiňuje skupinu. Nejvyšší zodpovědnost závisí vždy na jedinci. V přesném okamžiku, nejurčitějším způsobem, osud promlouvá a jedná skrze jednotlivé.

První dům nativity poukazuje na oblast zkušenosti, v které může promlouvat osud a v určitých okamžicích popohánět provedení specifických činů. Co potřebuje individuální jedinec, který by mohl být takovým soustřeďujícím činitelem božského, je úplná ochota, úplná otevřenost jakýmkoliv a všem okolnostem a požadavkům existence. To je naprostá užitečnost, ale užitečnost orientovaná na tu stránku života světa, která má pro tuto jednotlivou individualitu charakter autenticity.

Často se může objevit že vzezření jedince, zvláště struktura jeho tváře a jeho vnějšího výrazu jsou studovány ve spojitosti se znamením zvěrokruhu, které vycházelo při narození. Hlava symbolizuje základní charakter individuality osoby jako vědomé bytosti. Všechno dospěje ke svému vrcholu ve výrazu, alespoň za normálních okolností, protože obličej vyjadřuje podobu individuality. Bylo řečeno, že oči jsou okna duše, ale hlava je příbytkem toho, co dalo individualitu dohromady. To odráží tvůrčí Slovo na počátku.

Znamení zvěrokruhu na ascendentu nám říká mnohé o tom, co se týká dharmy jedince, – což je ústřední možnost, kterou by se měl jedinec snažit vědomě aktualizovat jako nádoba nebo čočka, skrze kterou může Božské působit. Jestliže se v prvním domě nacházejí planety, naznačují typ nebo typy funkcí které budou v procesu objevování jedincova autentického bytí nejhodnotnější.

Být, dýchat, začínat a vždy a stále začínat znovu, setkat se a odhalit přítomnost Boha a schopnost tvořivé osobitosti v každé zkušenosti, mluvit s oprávněním dharmy: toto jsou klíčová slova. Rozjímání nad těmito klíčovými slovy může vést jedince k samému zdroji jeho nebo jejího vlastního bytí.

*

zdroj: DANE RUDHYAR: THE ASTROLOGICKAL HOUSES – The Spectrum of Individual Experience, vydalo v roce 1972 nakladatelství DOUBLEDAY, Garden City, New York

pracovní překlad Jiří Markes

*

VYTVOŘENO VE SPOLUPRÁCI S ASTROLOGICKOU ŠKOLOU PRO STATEČNÉ

PAVLA TURNOVSKÝHO & MARTINY LUKÁŠKOVÉ

u příležitosti 20. výročí jejího založení v roce 1992

*

Pavel.Turnovsky@gmail.com – astrologMarLuk@seznam.cz

www.rezonance.cz www.transformotor.czwww.astrologie.cz

Příspěvek byl publikován v rubrice ASTROLOGIE, ASTROPSYCHOLOGICKÉ TEXTY, ASTROPSYCHOLOGIE, DOMY HOROSKOPU, RUDHYAR se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.