Archiv štítku: astrologické domy

Rudhyar – První dům v horoskopu

 

Z hlediska astrologie s na jedince soustředěným přístupem, akt dýchání určuje první okamžik individualizované existence. V okamžiku prvního nádechu se otevírá ventil v srdci, krev se žene do plic a dva základní životní rytmy lidského organismu, proudění krve a dýchání, začínají fungovat. Třetí rytmus, o kterém pravděpodobně nic nevíme, který poukazuje na pulsace mozkomíšního moku, který se sám o sobě vztahuje k elektromagnetickým – „éterickým“ – proudům, může být také zahájen.

Identifikace „života“ s dechem je stará jako lidské myšlení. Sanskrtské termíny prána a átman poukazují na dech ve dvou rozdílných úrovních. Stejně tak řecké slovo neuma, které má význam dech i duch, a latinské slovo anima značící duši. V ještě širším smyslu, existence v sobě zahrnuje pohyb, dynamismus, rytmickou změnu.

V biblické knize Genesis je veškerá existence vyřčena a začíná božím příkazem „Budiž Světlo“. Ale toto Světlo není sluneční světlo, jak může být rozpoznáno z následujících biblických zpráv. Je to pohyb, vibrace a proto tedy rytmus. Nezrozený plod zakouší rytmy, ale tato zkušenost se odehrává v uzavřeném prostředí ovládaném rytmy matky. Pouze pokud lidský organismus vstupuje do otevřeného prostředí vesmíru může začít fungovat aktivně a pozitivně jako „jednotlivá osoba“. Být zrozen jako jednotlivá osoba znamená dýchat. Z tohoto důvodu jóga, která usiluje o spojení individuality s univerzálním Celkem praktikuje pránájámu – doslovně smrt dechu. Záměrně disindividualizuje a odosobňuje jedincovo celkové bytí nebo alespoň jeho vědomí.

Proto je tedy dýchání prvním činem nezávislé existence v otevřeném prostředí vesmíru. Je prvním projevem bytí. První dům nativity začíná ascendentem, symbolem východu Slunce, začátku aktivity na naší planetě a obvykle všech začátků. Každá zkušenost může být novým začátkem. Každý jedinec může být kdykoliv znovuzrozen. Může vztahovat sám sebe k svému vesmíru novým způsobem, jedinečným způsobem – jeho vlastním způsobem. Tento způsob dává formu nebo alespoň existenciálně manifestuje jeho identitu, – která určuje také způsob kterým je orientován k vesmíru.

Co zde míním vesmírem je jednoduše bytí, jak ho tato jednotlivá osoba může vidět, cítit, znát, zakoušet. Můžeme mluvit o tomto vesmíru na třech hlavních úrovních. Člověk je narozen v biosféře Země – první úroveň. Je také narozen v solárním systému – druhá úroveň. Může sám sebe vědomě vztahovat a účastnit se aktivity galaxie, jíž je solární systém pouze malou částí – třetí úroveň. Za galaxií si může představit buď konečný einsteinovský vesmír, nebo nekonečný prostor a pravděpodobně obě dvě koncepce mají svůj díl pravdy. Protože jakýkoliv realistický a zkušenostní účel, cokoliv, by měl končit u galaxie – a skutečně vždy platí, vědět kde a kdy skončit s intelektuálními spekulacemi aby se vědomí neztratilo v oceánu čirého nerozlišování a existenciálně prázdných abstrakcí.

Tyto tři úrovně – zemská biosféra, solární systém a galaxie – jsou velmi skutečné, alespoň potenciálně. Připouštějí bytí námi zakoušené, proto tedy mohou být použity jako symboly tříúrovňového procesu vývoje individuálního já. Tento vývoj probíhá teoreticky ve třech fázích, probíhá ve všem, z hlediska lidské zkušenosti a růstu typu vědomí, které může být formulováno a převedeno v čin. Tento tříúrovňový proces může také poukazovat, alespoň v archetypálním smyslu, na tři základní periody lidského života, individuálně a vědomě naplněného : od narození do 28 let, od 28 do 56 let, od 56 do 84 let. Osmdesátičtyřletý cyklus je uranskou revolucí kolem Slunce, a protože Uran je hlavně symbolem transformace a metamorfózy, tento cyklus poukazuje na člověka působícího na úrovni, na které jsou možné stálé transformace. Z jiné strany – tradiční sedmdesátiletý cyklus existence, 3 × 20 + 10 – poukazuje na lidský život ovládaný biologickými a společensko-kulturními tradicemi a dvacetiletými cykly vztahu Jupitera se Saturnem a mělo by být samozřejmé že většina lidských bytostí stále působí na této úrovni existence a vědomí.

Číslo 28 bylo uvažováno jako „číslo člověka“. Vztahuje se ke 4 a 7 a tak představuje vrchol skutečného zpracování sedmiletého cyklu, neboť 4 je symbolem konkrétnosti. 84-letý cyklus obsahuje tři 28-leté cykly, dvanáct sedmiletých období, které přivádí tento cyklus k potenciálně plné kosmické manifestaci. V okultnějším smyslu tento 84-letý cyklus poukazuje na budování nesmrtelného Kristova těla, nebo v buddhistické terminologii Diamantového těla, výsledku „sňatku Nebe a Země“.

K těmto cyklům se vrátím v další kapitole, protože to co se nás zde týká, je skutečnost, že se zkušenostmi, na které každý z dvanácti domů poukazuje, se můžeme setkat a alespoň potenciálně jim dát smysl na třech základních úrovních. Jedinec může být narozen a znovuzrozen na každé z těchto úrovní. Rovněž, může zakoušet a jednat s tím co vlastní z hlediska několika souborů hodnot – druhý dům – jakož i rozvinout svůj jedinečný přístup k svému prostředí – třetí dům – také na třech rozdílných úrovních. Potom, jak se snaží najít opěrný bod, na kterém by vybudoval pevný a bezpečný smysl osobní aktivity, může najít takový opěrný bod buď v povrchních vztazích a tradičních způsobech své rodiny, nebo v hlubších úrovních svého kolektivu, národní kultury – symbolizované hlavním kořenem velkého stromu. Může také proniknout symbolickým jádrem Země, což značí skutečným centrem jeho „globálního“ bytí – čtvrtý dům.

Vraťme se nyní k prvnímu domu: lidská bytost se fyzicky narodí z matčiny dělohy. Může – dosud však nepotřebuje – zakoušet psychologicky druhé zrození jako individualizovaný jedinec postupně si stále více vědomý svého místa a funkce ve svém společenství. Toto je zrození jeho individuality, zatímco první zrození bylo zrozením „organicity“. Někteří jedinci dosahují úrovně třetího zrození – zrození Světla nebo duchovní reality.

Jestliže se tyto tři úrovně procesu zrození uvažují jako časová posloupnost vývoje, potom mohou poukazovat na začátky tří 28-letých cyklů vědomé individuální existence – teoreticky na aktuální úroveň zrození – na období mezi 27,5 a 29 lety, a mezi 56 a 59 lety. Ale tyto tři úrovně mohou být uvažovány také bez vztahu k času, protože alespoň potenciálně jsou zde stále, člověk může fungovat na každé úrovni a na všech úrovních, jestliže se jeho vědomí může nějak naladit na vibrující stupně těchto úrovní a stát se vědomým si svých specifických horizontů. Každý člověk žije zároveň v biosféře, v solárním systému a v galaktickém vesmíru, ale málo lidí si je vědomo všeho toho co to v sobě zahrnuje.

První dům jedincovy nativity naznačuje především typ zkušenosti, pomocí níž objeví, kdo je jako jedinečná individualita. Takový objev může být učiněn na třech úrovních vědomí, které mohou být nazvány – instinktivní, mentálně-kulturní a spirituálně-kosmická. Tyto úrovně mohou být dosaženy v aktivním dynamickém stavu vědomí nebo přemítavě a pasivně. Ovšemže každá astrologická indikace může být vždy interpretována pozitivně nebo negativně, což znamená reflexivně. První dům a jeho počátek nebo hrot, Ascendent, naznačuje jak uskutečňování může být děláno efektivněji a významněji, aby se uvolnil individuální soubor potencialit charakterizující jedinečnou osobu. Později uvidíme, jak může být interpretována přítomnost každého zodiakálního znamení a každé planety v prvním domu.

V předcházejícím odstavci jsem mluvil o úrovních vědomí. Každá zkušenost může být vnímána jako zkouška osobního vědomí a jako zkouška připravenosti a ochoty být zrozen znovu. Převážná většina lidských bytostí, ale implicitně pokud ne výslovně, odmítá být zrozena znovu. Jedinec může zavírat svůj mentálně-spirituální zrak před potenciálním významem zkušenosti – to znamená, před tím co může přinést a mohlo by ho pobídnout k provedení činu sebeobjevení. Indická filosofie stále mluví o osvobození nebo vysvobození z máji, z tužeb, které mají své kořeny v základní neznalosti postavení člověka. Ale to co je podstatné, není osvobození, podstatnější je umožnit zrození nové formy vědomí, nového způsobu existence na nové úrovni.

Každá hluboce a celkově žitá zkušenost může v jedinci probudit vůli znovuzrodit se a transformovat nebo transcendovat, přesto určité typy zkušeností jsou při dosahování tohoto přiměřenějšími, významnějšími a účinnějšími prostředky než jiné. Musíme se podívat na první dům a hlavně ascendent, abychom přišli na to o jaké zkušenosti může jít. Přirozené procesy růstu nemohou, nebo spíše neměly by být urychleny, aby vědomí nezahrnovalo svéhlavé jednání. Někdo může „pozorovat a čekat“ – a nějaká vůle říká modli se – bez požadavku života, jímž přichází magická zkušenost, bez nedočkavé touhy.

Neočekávané je obvykle nejzjevnější, ale jen někdo může polarizovat vědomí k neočekávanému. Někdo může vytvořit a udržovat – což je těžší – kvalitu připraveného očekávání, (v širokém smyslu se o tom můžeme znovu zmínit jako o motlitbě), které se vyhýbá pasti vyžadující dílčí životní událost, vnější nebo vnitřní. Nicméně to co má být uskutečněno jako první a přednostně, nemůže být vdechnuto opravdu hlubokým a oživujícím nádechem bez toho, aby se předtím nevyprázdnily plíce a na jiné úrovni existence psychické bytí a vědomí.

Být prázdný, naplňovat se , reagovat na příliv čehokoliv co je bytostí zakoušeno – toto jsou tři fáze téměř dialektického procesu. Ale z hlediska lidské existence bychom si měli uvědomit to, co přichází první a čím je bytost zaplněná – neautentickými, neindividualizovanými obsahy, karmou druhu homo sapiens, jednotlivé rasy, kultury a rodiny, a mohlo by být dodáno, nevědomými, zakrnělými zbytky předchozích vtělení. Novorozenec je naplněn matčiným obsahem, dítě se během času naplňuje společensko-kulturním obsahem. Jestliže má zakusit druhé zrození, musí se vynořit z této kolektivní společensko-kulturní matrice. Musí objevit individuální tón svého bytí, svou vlastní mantru, své nebeské Jméno. A když není žádný Iniciátor, který by mu poskytl jeho skryté Jméno, musí ho objevit v nějakém hlubokém vzedmutí vědomí. Ale ve skutečnosti je tímto nebeským Jménem jeho nativita.

Síla tohoto Jména je v tom, že individualizuje a odděluje. Čím větší intenzita, ostrost, přesnost charakteristik tohoto Jména – zjevovatele individuálního osudu – tím silnější nevyhnutelné vědomí samoty, které následuje po zjevení. Ježíš žádal své následovníky „Vydělte se“ Aforismy Patandžaliho Jógasútry zdůrazňují to co bylo přeloženo jako „izolace“. Za dávných časů nebylo hinduistickým čélům dovoleno dotýkat se jakékoliv lidské bytosti, spali na matracích naplněných vlastním dechem, aby tak byli izolováni dokonce od zemského magnetismu.

Dnes působíme na odlišné úrovni. Ve staré Indii muselo být překonáno hluboké vědomé spojení s kmenem a zemí, zatímco v tomto století, zvláště ve Spojených státech to je pronikavý pocit nepatření nikam, nezakořeněnosti a psychického odcizení. Proto tedy je ohniskem nového způsobu života celková příbuznost, a ideální je život v komuně s celkově otevřenými formami vztahu. V této situaci může být oprávněněji zdůrazněn symbol descendentu – hrotu sedmého domu – než symbol ascendentu. Přesto skutečná komuna dní, které přijdou, by měla být něčím v čem se jednotlivci vědomě a záměrně setkají, proniknou za svá společensko-kulturní ega a zakusí harmonii holistické vzájemné závislosti, kdy každá bytost bude připravena a ochotná hrát svou osudovou roli v rámci celku.

Slovo izolace se etymologicky nevztahuje pouze ke slovu solus „sám“ ale i k sol „Slunce“. Každé slunce je izolováno v prostoru, je středem skupiny planet na které vyzařuje svou oživující energii, přesto je Slunce také hvězdou, a jako hvězda je jednou z mnoha v bratrstvu hvězd v galaxii. To je jistě nejzjevnější symbol. Individuální jedinci jsou jako Slunce, nebo se zdají být, oddělení. To je cena která musí být zaplacena za individualizaci – často tvrdá cena, požadovaná za neodmyslitelně tragický proces. Ale být oddělen nemusí znamenat cítit se osamělý, a ještě méně odcizený.

Žádné slunce nevyzařuje život na své planety v prázdném prostoru, žádný jedinec není narozen na cizí Zemi. Každé slunce je hlavně hvězda v galaxii a každý jedinec je narozen, aby naplnil funkci, aby odpověděl na potřebu lidstva a Země, jediného domova lidstva. Ale v takových dobách jako je naše, by se člověk, alespoň na nějakou dobu, měl odloučit od části lidstva která ho zrodila, proto aby mohl žít svou „dharmu“, kterou se potřebuje stát. Staré okultní přísloví říká: „Když syn opouští matku, stává se otcem.“ Semeno musí opustit rostlinu, která mu dala formu a základ předtím, než se může stát zárodkem nové rostliny, možná na vzdálené půdě, ke které bylo zaváto křídly osudu.

Člověk, který takto zakusil druhé zrození jako jedinec postupně si stále více vědomý svého osudu, musí být v nějakém smyslu odlišný od jiných lidí, skrývajících se za matrici své společnosti. Přesto odlišnost může být jednoduše negativním výrazem, pro mnoho individuálních tendencí, zdůrazňujících a velebících jeho odlišnost od kolektivu. Příkaz „Vyděl se!“ je oprávněný pouze jako nutný prostředek k zakončení, ale toto zakončení, jednou dosažené, jak se často děje, pouští z mysli prostředky jako bezcenné. Vědomí nemůže déle přesvědčivě soustředit svou pozornost k těmto prostředkům.

Pocit odlišnosti plodí vědomí rozdělenosti, odstupu, neslučitelnosti a možná fanatismu, díky kterým se jedinec objevuje. Pozitivním doplňkem odlišnosti je individualita. Být odlišný znamená vystupovat ze středu skupiny – ne protože někdo chce nebo je povznesený nad tuto skutečnost – ale jednoduše proto, že jiní členové skupiny mohou fungovat zmateně a neautentickým, nezformovaným a necharakteristickým způsobem, odlišný jedinec žije autentický a zformovaný život, který odhaluje jedinečný charakter jeho bytí a osudového postavení. Jeho život je řadou „Signatur“ kterými označuje všechno čeho se dotýká svým vlastním géniem, v kterékoliv oblasti aktivity může předvést své typické skutky.

Takový člověk je zdrojem, zatímco člověk jehož touha má být „originální“ se zajímá hlavně o zdůrazňování odlišnosti, na kterou je jeho ego tak pyšné, možná za hranicemi vkusu a platnosti. Dychtění po originalitě konzervuje a mumifikuje rozdíly, ale vespod všech rozdílů zůstává jedinec základnou obecného lidství.

Tajemstvím znovuzrození – znovuzrození v jádru každé zkušenosti – je vyprázdnit vlastní já, přesto klidně a ve víře udržovat tvar nádoby do které může plynout déšť ducha, někdy potom jí i protékat. Pramen je místo, kterým voda, skrytá v obrovském prostoru země, proudí. Každá zkušenost může být takto pramenem nového, transformujícího, tvořivého životního vývoje. Každá zkušenost se nalézá zjevená na ascendentu okamžiku v kterém se stává.

Mluvit o ascendentu a prvním domu jako o něčem co představuje „osobnost“ pojímanou jako prchavou a většinou iluzorní skutečnost existence, jak činí mnoho teosoficky orientovaných astrologů, a glorifikovat Slunce v nativitě jako symbol „duchovního Já“ nebo „Individuality“, znamená opomenout ústřední skutečnost duchovního života jak může být dnes žit individualizovanými jedinci. Ascendent je opravdu nejprchavější a nejhůře poznatelný faktor v nativitě, ale právě protože je nejprchavější a nejindividuálnější, je bodem manifestace univerzálního ducha – nebo Boha. Bůh jedná pouze skrze jednotlivé. Všeobecnosti a obyčejná životní síla patří k zprostředkujícím říším, k úrovni kosmické stavby a formativních působení. Duchovní se vtěluje pouze do individuálního – On nebo To zastiňuje skupinu. Nejvyšší zodpovědnost závisí vždy na jedinci. V přesném okamžiku, nejurčitějším způsobem, osud promlouvá a jedná skrze jednotlivé.

První dům nativity poukazuje na oblast zkušenosti, v které může promlouvat osud a v určitých okamžicích popohánět provedení specifických činů. Co potřebuje individuální jedinec, který by mohl být takovým soustřeďujícím činitelem božského, je úplná ochota, úplná otevřenost jakýmkoliv a všem okolnostem a požadavkům existence. To je naprostá užitečnost, ale užitečnost orientovaná na tu stránku života světa, která má pro tuto jednotlivou individualitu charakter autenticity.

Často se může objevit že vzezření jedince, zvláště struktura jeho tváře a jeho vnějšího výrazu jsou studovány ve spojitosti se znamením zvěrokruhu, které vycházelo při narození. Hlava symbolizuje základní charakter individuality osoby jako vědomé bytosti. Všechno dospěje ke svému vrcholu ve výrazu, alespoň za normálních okolností, protože obličej vyjadřuje podobu individuality. Bylo řečeno, že oči jsou okna duše, ale hlava je příbytkem toho, co dalo individualitu dohromady. To odráží tvůrčí Slovo na počátku.

Znamení zvěrokruhu na ascendentu nám říká mnohé o tom, co se týká dharmy jedince, – což je ústřední možnost, kterou by se měl jedinec snažit vědomě aktualizovat jako nádoba nebo čočka, skrze kterou může Božské působit. Jestliže se v prvním domě nacházejí planety, naznačují typ nebo typy funkcí které budou v procesu objevování jedincova autentického bytí nejhodnotnější.

Být, dýchat, začínat a vždy a stále začínat znovu, setkat se a odhalit přítomnost Boha a schopnost tvořivé osobitosti v každé zkušenosti, mluvit s oprávněním dharmy: toto jsou klíčová slova. Rozjímání nad těmito klíčovými slovy může vést jedince k samému zdroji jeho nebo jejího vlastního bytí.

*

zdroj: DANE RUDHYAR: THE ASTROLOGICKAL HOUSES – The Spectrum of Individual Experience, vydalo v roce 1972 nakladatelství DOUBLEDAY, Garden City, New York

pracovní překlad Jiří Markes

*

VYTVOŘENO VE SPOLUPRÁCI S ASTROLOGICKOU ŠKOLOU PRO STATEČNÉ

PAVLA TURNOVSKÝHO & MARTINY LUKÁŠKOVÉ

u příležitosti 20. výročí jejího založení v roce 1992

*

Pavel.Turnovsky@gmail.com – astrologMarLuk@seznam.cz

www.rezonance.cz www.transformotor.czwww.astrologie.cz

Rudhyar: Astrologické domy – část 3

ZODIAKY A DOMY

Z bodu pohledu archaické astrologie byla představa domů velmi jednoduchá a přinášela málo sporných otázek. Jak jsme viděli několik odstavců nazpět, astrolog potřeboval referenční rámec nebo pozadí na kterém by přesně určil pozice Slunce, Luny a planet a jejich úhlové vzdálenosti mezi sebou a to viděno z jednotlivé oblasti ve které kmenová skupina žila. Ale astrolog si pravděpodobně dříve nebo později uvědomil že byly možné dva referenční rámce. Jeden z nich s neměnnými tvary tvořenými skupinami hvězd – souhvězdími – které se nacházejí na ekliptice – svírají úzký pás nebo pruh na nebi podél kterého se Slunce, Luna a planety pohybují. Takový referenční rámec je samozřejmě prostorový: nebeská tělesa pohybující se přes prostorově rozprostřené tvary zodiakálních souhvězdí.

Jiný referenční rámec byl nejcharakterističtější trváním, pro vymezení času který potřebují nebeská tělesa od východu na Východě, kulminaci nad hlavou a západu na Západě. Co je zahrnuto v takovém způsobu měření je v moderních termínech, denní rotace nebeské sféry nad a pod horizontem. Takovou rotaci opatřil starověký astrolog představou hodin a také hlídek, protože zvláště během noci lidé museli být na hlídce pro možná nebezpečná proniknutí dravých zvířat nebo lidských nepřátel. Hlídkaři pracovali v dvou až tří hodinových směnách.

Během dne to byl pohyb Slunce okolo viditelné oblohy, který byl podstatným faktorem, pro měnící se výšku která měla za následek změny teploty které ovlivnily všechny nebo téměř všechny lidské aktivity v zemědělském společenství. Změny ve výšce Slunce mohly být snadno převedeny na přechody Slunce různými úseky své denní cesty okolo viditelné oblohy, a takto mohl být časový faktor analyzován také jako prostorový faktor – vlastně podstata slunečních hodin, časové míry v podmínkách prostoru. Ale tento typ prostoru mohl být interpretován jako přísně zemský prostor, zatímco prostor vymezený souhvězdími byl nebeským prostorem. Rozdíl byl bezpochyby nejzřejmější v době když nebesko – zemská polarita byla základnou pro ohromné množství koncepcí s nekonečnými možnostmi aplikací. Tento rozdíl je pro mnoho astrologů stále důležitý jak uvidíme názorně.

Když moderní astrolog mluví o těchto dvou referenčních rámcích pro měření pohybu Slunce, Luny a planet, jednou se zmiňuje a odvolává na zdánlivý roční pohyb Slunce zodiakem – který je dnes chápán jako revoluce Země okolo své dráhy – ekliptiky, a podruhé na denní rotaci naší zeměkoule kolem polární osy, ale docela zřejmě toto nebyl způsob kterým ve starověku přemýšleli nad touto otázkou. A není důležité jak jsou skutečnosti nazývány – jak je vidíme dnes – ale smysl který člověk dává svým bezprostředním a přímým zkušenostem. Astronomie pojednává o pozorovaných skutečnostech, zatímco astrologie je studiem významů, racionálních nebo iracionálních, reakcí, které člověk má na tyto skutečnosti v podmínkách svého pojetí přírody a povahy vesmíru.

Ale vraťme se ke dvěma referenčním rámcům pro měření poloh, úhlových vztahů a cyklů Slunce, Luny a planet: první z nich je tím co dnes nazýváme zvěrokruh, druhý je kruhem domů. Ale tyto termíny a způsoby jakými jsou definovány a používány jsou velmi nejasné. Můžete vymyslet jakékoliv množství zodiaků závisejících na tom co chcete měřit, rovněž tak naše moderní astrologické domy a hlídky ve staré astrologii jsou velmi rozdílné – rozdílné v počtu, velikosti a významu. Pokusíme se osvětlit tyto nejasnosti a objasnit postoj používaný astrology v západním světě.

Napřed bychom si měli uvědomit že první zodiaky byly nejpravděpodobněji lunární zodiaky, rozdělené do 27 nebo 28 částí, obvykle nazývaných „asterismy“ nebo lunární příbytky. Samozřejmě že nebylo normálně možné vidět skupiny hvězd kterými Slunce během roku procházelo, poloha Slunce musela být odvozena z hvězd které vychází nebo zapadají hned po západu Slunce. Polohu Luny je daleko jednodušší zjistit v noci ve vztahu ke hvězdám. Takto je hvězdný referenční rámec pro lunární měsíční cykly opravdu logičtější, zvláště pro kočovníky kteří chovali dobytek který musel být v noci střežen.*

*Lunární zodiaky musely být zdá se rozděleny do 27 nebo 28 částí, evidentně protože Luna potřebuje 27,3 dne k oběhu nebeské sféry a stálic. Den je základní měrná jednotka času protože poukazuje na střídání světla a tmy, vstávání a usínání vědomí – nejpodstatnější skutečnost lidské zkušenosti. Lunární zodiak poukazuje na typ lidského vědomí v kterém všechno co Luna symbolizuje je podstatné – vědomí které hledá výraz v matriarchátu a které je omezeno biologicko – psychickými faktory a náladovými reakcemi. Solární zodiak se pravděpodobně objevil až získal důležitost patriarchální typ organizace a zvítězil nad matriarchátem. Ve staré Indii byly dlouhé války mezi solárními a lunárními dynastiemi. Rozvoj theismu v čase Bhagavadgíty v Indii, potom Achnatona v Egyptě a nakonec Mojžíše, byl nepochybně spojován s povstáváním solárního typu vědomí a později s růstem individualismu.

Potom by měla být vzata v úvahu skutečnost že roční cyklus Slunce skrze souhvězdí by mohl být také měřen jiným způsobem. Dnes říkáme ročnímu pohybu Slunce zeměpisná délka podél dráhy zvěrokruhu, ale to může být stejně dobře měřeno v deklinaci. Co se tím myslí je jednoduše to, že západ Slunce se nikdy neodehrává na přesně stejném místě západního horizontu. Pouze v čase jarní a podzimní rovnodennosti Slunce zapadá přesně na západě. Za letních solsticií zapadá o 23,5° severozápadněji a za zimních solsticií o stejnou vzdálenost jihozápadněji. Mimoto jsou také změny ve výšce Slunce na obloze po celý rok, které určují stále se měnící úhel ve kterém dopadají paprsky ma zemský povrch, čehož výsledkem jsou sezonní změny teploty a klimatu.

Existovaly velké kultury které vztyčovaly na západním horizontu obrovské kameny aby změřily polohu Slunce v jeho ročním cyklu změnami v deklinaci – které byly uváděny do vztahu se sezonními změnami. Zdali tyto kultury používaly také zvěrokruhová znamení, nemůže být příliš jednoduše určeno, ačkoli oba způsoby měření mohly být známy – zvěrokruhový způsob poukazující hlavně na Lunu a deklinační nebo sezonní způsob pokazující na Slunce.

Koncept zodiaku se stal nejasným a propůjčil se k mnoha zmatkům když si astrologové plně uvědomili pohyb nazývaný „precese bodů rovnodennosti „, který představuje neustálé narůstání rozdílu mezi sezonními a hvězdnými měřeními. S opětovným objevením se siderického zodiaku v západní astrologické tradici, která po mnoho století používala výhradně tropický zodiak znamení poukazujících na stálou soustavu equinoxií a solsticií, se tento zmatek stal ještě více zřetelným.

Nebudu zde detailně diskutovat o hodnotě těchto dvou solárních zodiaků které nejnešťastněji používají stejné názvy – Beran, Býk, Blíženci atd. – poukazující přitom na dvě rozdílná uspořádání činitelů. Pouze řeknu že zatímco siderický zodiak rozděluje pás dvanácti souhvězdí jejichž hranice jsou velmi neurčité a byly několikrát změněny – naposledy před 40 lety – tropický zodiak poukazuje na jasný souhrn vědomostí a přesný měřící faktor, zemskou oběžnou dráhu. To závisí také na stejně zřejmých faktorech jako jsou equinoxia a solsticia s výraznými sezonními důsledky které jsou velmi významné v životech lidí žijících v mírných oblastech severní polokoule – je to naše západní civilizace která je dominující na celém světě.

Zdá se být trochu pochybné že bychom měli používat zodiaky staré civilizace – lunární anebo solární – které byly siderické, založené na souhvězdích , ale tyto civilizace nepojímaly nebo nevyobrazovaly vesmír jako my od období Řecka a zvláště od ranné evropské renesance. Mimoto, tyto ranné civilizace se nacházely v rozdílných oblastech zeměkoule a pod vlivem rozdílných klimatických podmínek. A já nemůžu dostatečně zdůraznit základní důležitost těchto faktů když se pokoušíme prodiskutovat a určit hodnotu astrologických údajů a technik.
*
pokračování
*
zdroj: DANE RUDHYAR: THE ASTROLOGICKAL HOUSES – The Spectrum of Individual Experience, vydalo v roce 1972 nakladatelství DOUBLEDAY, Garden City, New York
.
pracovní překlad Jiří Markes

Rudhyar: Astrologické domy – část 2

Astrologie ve starých dobách soustředěná na místo

Až do konce starého věku v šestém století před Kristem, když v Indii žil a učil Gautama Buddha a v helénském světě Pythagoras, vědomí lidí – až na možná vzácné výjimky – bylo podstatně soustředěno na určité místo. Relativně malé skupiny lidí žili, cítili a myslely v podmínkách které mohou být nejlépe definovány jako hodnoty kmene. Kmenové skupiny, základní články lidské společnosti v čase, byly svázány s určitou zemí, z které získávaly své živobytí, jako embryo které je svázáno s matčiným lůnem. Kmen tvořil organismus, každý jeho člen byl celkově začleněn do tohoto mnohobuněčného organismu. Každý člen kmene byl psychicky ovládán způsobem života, kulturou, systémy víry a symboly skupiny, jejíž tabu on či ona nemohli neuposlechnout. Na tomto stupni lidského vývoje nebyly žádné skutečné individuality. Všechny hodnoty na kterých se zakládala kultura a systémy víry byly vyjádřeními specifických zeměpisných a klimatických podmínek a jednotlivého rasového typu. Kmenové společenství vzhlíželo k minulému a hledalo symbol své jednoty, společného předka nebo božského krále který by kmen sjednotil a přinesl zjevený typ vědění a dodal neobyčejnou psychickou soudržnost.

Astrologie která se vyvíjela na tomto stupni byla také soustředěná na místo daleko více než opravdu geocentricky – soustředěná na Zemi. Každá kmenová osada měla ústřední místo které bylo považováno za jedno ze dvou center světa, nebo za místo vstupu na tajemnou stezku, která vedla do takového centra. Co my dnes nazýváme horizontem vymezujícím hranice života. Nad tím byla obloha, místo obývané velmi tvořivými hierarchiemi bohů. Temná oblast pod horizontem byla tajemným pod-světem (podsvětím) do kterého se Slunce každou noc odebíralo aby znovu získalo síly potřebné k přinesení světla do lidského horizontu světa. Je samozřejmě možné že několik málo zasvěcených kněží si bylo vědomo kulatosti Země a jejího obíhání okolo Slunce, ale pokud tu byla taková tradice předávaná v rituálech iniciace, zřejmě to nemělo žádný vztah k astrologii.

Pro primitivního, kmenového člověka byla astrologie integrální částí náboženského symbolismu, jakož i prostředkem k předvídání periodických přírodních událostí týkajících se života společenství a zvláště jeho zemědělských aktivit nebo páření dobytka. Za takových životních podmínek a s lidským vědomím soustředěným k půdě a plnému blahu organického společenství, byla astrologie docela jednoduchá. Byla podstatně založena na východech, kulminacích a západech všech nebeských těles – hvězd a dvou světel, Slunce a Luny. Bez váhání byly hvězdy rozděleny na dvě kategorie. Většina hvězd které vycházely, zapadaly a zachovávaly vztahy k ostatním beze změny, když putovaly oblohou, soustava (tvar) těchto světelných bodů zůstávala fixní. Jiná nebeská tělesa se naopak pohybovala nezávisle na ostatních a jak se časem ukázalo i pozpátku, tyto byly nazvány poutníky, což je původní slovo označující planetu. Některé tyto planety se cvičenému pozorovateli jevily jako malé kotouče, spíše než světelné body a mělo se za to že je potřeba vytvořit kategorii nebeských objektů velmi rozdílných od hvězd. Jejich periodické konjunkce byly zaznamenávány a jejich pohyby mapovány, aby tak mohly být změřeny a konjunkce předvídány.

Zaznamenávány vzhledem k čemu? Samozřejmým pozadím nebo rámcem vztahu byla trvalá soustava vzdálených hvězd. Nicméně musíme si uvědomit že v archaickém myšlení nebyly hvězdy fixní. Byly pozorovány jako vycházející a zapadající. Jedinou skutečně fixní věcí byl horizont. Přesto však celkový geometrický tvar, který hvězdy tvořily na temném pozadí průzračné subtropické nebo pouštní oblohy, zůstával po staletí stejný. Proto tedy mohl sloužit jako referenční rámec, pokud byl dále rozdělen pro potřeby měření.

Abychom pochopili jak vznikl koncept souhvězdí zvěrokruhu a získal symbolickou podobu, potřebujeme si uvědomit že všechna kmenová společenství, pokud víme, používala totemy. Tyto totemy byly spojovány s rody bez kmene, a tyto rody v jistém smyslu představovaly funkční orgány bez celkového organismu kmene. Nejčastěji byly totemy zvířata s kterými lidé rodu cítili a měli k nim zvláštní vztah. Rovněž to mohly být také přírodní objekty jako například rostliny.

Když lidé minulých věků usilovali o trvalejší a jistější podobu svého společenství, usilovali o ni podle principů funkčního organického řádu. Vesmír byl zakoušen jako organický celek oživovaný bipolární vesmírnou životní silou, symbolizovanou v astrologii dvěma světly, v čínské filosofii principy Jang a Jin, činnou bez všech forem existence. Vskutku Nebe a Země byly viděny jako dvě polarity, Nebe jako tvořivé a božské a Země jako vnímavá a plodná ale vyplněná nespoutanými disharmonickými energiemi které musely být integrovány a domestikovány – od domus – dům. Moudrý (vzdělaný) člověk – Nebešťan v Číně – stál uprostřed těchto polarit účastníce se obou, Nebe i Země. Jeho úkolem bylo vtisknout tvořivý řád do pozemské přirozenosti a uspořádat společnost podle kosmických rytmů a principů. V některých případech působil také opačný proces a totemy byly promítány na nebe, aby se zdůraznila těsná spojení která rody cítili a měly se svými nebeskými ekvivalenty. Takto byla souhvězdí pojmenována po různých kmenových totemech. Později byl zaveden symbol „Bohočlověka“ jehož každý orgán korespondoval se souhvězdím.

Tento typ myšlení převládal v Řecku, kde byli hrdinové po své smrti přeneseni na oblohu a byla po nich pojmenována souhvězdí. Později v středověké Evropě v alchymických a okultních kruzích byla obloha pojímána jako natura naturans a Země – příroda jako natura naturata – tvořivá a vnímavá polarita života.

V oblastech jako Egypt a Mezopotámie není sezonní faktor tak zřejmý jako v severnějších oblastech Evropy, ale záplavy na Nilu určovaly nejkruciálnější okamžik ročního cyklu. Zdejší astrologové byli prvními hvězdnými pozorovateli a spolehlivě se předpokládá že jejich zvěrokruh se vztahoval k souhvězdím. Znovu bych chtěl zdůraznit, že astrologie byla v tomto bodě zaměřena na místo mnohem více než na Zemi. Žádný egyptský astrolog by se nebyl trápil tím co mohlo být pozorováno na obloze v polárních oblastech nebo na jižní polokouli. Tyto rušivé problémy se objevily až když se stalo známým že Země je koule obíhající kolem Slunce, spolu s dalšími planetami – až když lidé Západu začali cestovat a dívat se na oblohu velmi rozdílně.

Když se toto stalo, stará astrologie téměř naprosto zakrněla, opatřena zastaralými koncepty a starobylou terminologií, která v mnoha případech delší dobu nevytvářela žádný skutečný smysl. Velký počet dlouhých pozorování a vytváření tabulek souvztažností mezi událostmi na nebi a v zemské biosféře určitě zůstává platnými. Ale tato platnost nyní náleží do nového řádu lidské reality. Vědomí lidí kteří myslí v dobách heliocentrického systému a cestují kolem Země ztratilo alespoň velkou část svého závazného spojení s jednotlivým zeměpisným místem a společenství již delší dobu nepůsobí místně nebo na kmenové rovině. Lidé byli uvolněni z kmenové vazby, individualizováni a vykořeněni a i když někteří z nich jsou ve skutečnosti stále omezeni místem, tak teoreticky v podmínkách nových univerzalistických náboženství, buddhismu, křesťanství a islámu, zakoušejí svoje bytí a jsou považováni za jednotlivce.

Jestliže se astrologům nedaří brát v úvahu taková historická, duchovní, intelektuální a společensko – kulturní fakta, zůstávají slepí k základním skutečnostem, z používání zastaralých pojmů vzniká zmatek, pojmy budou zvěčňovány a nejpodstatnější problémy zůstávají nepochopeny.

Předešlé odstavce formulují nezbytné pozadí pro studenta který se chce důvěrně obeznámit s koncepcí astrologických domů. Na co jsou domy? Jak ten pojem vznikl a co se s ním stalo v moderní astrologii? Kolik domů by mělo být a jaké jsou problémy které před námi vyvstávají při určování hrotů těchto domů?

Podrobně zodpovědět tyto otázky je na druhé straně polem působnosti této knihy. Ale několik podstatných bodů by mělo být konstatováno jasně a jednoduše ještě dříve než přikročíme ke studiu čtyř „rohů“ v nativitách a rozdílných úrovní významu a vlastností které by měly být přisuzovány dvanácti domům jak jsou používány nyní.

*

pokračování

*

zdroj: DANE RUDHYAR: THE ASTROLOGICKAL HOUSES – The Spectrum of Individual Experience, vydalo v roce 1972 nakladatelství DOUBLEDAY, Garden City, New York

pracovní překlad Jiří Markes

Rudhyar: Astrologické domy – část 1

Proč astrologické domy ?

Většina astrologů by pravděpodobně souhlasila s obecným tvrzením že astrologie je nauka o souvztažnostech které mohou platit mezi pozicemi nebeských těles obklopujících Zemi a fyzikálními událostmi nebo psychologickými a společenskými změnami vědomí v člověku. Pohyby nebeských těles jsou až na velmi málo výjimek cyklické a předvídatelné. Pokud můžeme vidět, náš vesmír je vesmírem řádu, i když tento řád není příliš zřejmý, pro uzavřenost naší polohy na Zemi uprostřed událostí. Kvůli emocionálním reakcím na ně, nejsme schopni chápat rozsáhlý obraz kosmické existence. Když uvažujeme o nebeských událostech, které se přihodí v nesmírné vzdálenosti od nás, můžeme snadno zakoušet majestátní rytmy naznačené na pozadí oblohy: východ a západ Slunce, Luny a hvězd, novoluní a úplněk, konjunkce planet a další periodické jevy. Takto astrologie vztahující lidské, zdánlivě nepředvídatelné a náhodné zkušenosti v jeho pozemském prostředí do rytmických a předvídatelných změn v postavení a vzájemném vztahu nebeských těles, dávala příslušníkům lidského druhu nejhodnotnější vědomí řádu, které přineslo alespoň transcendentální pocit jistoty.

Je mnoho způsobů jakými může člověk působit a vysvětlovat si svou realizaci a jedním z nich je dané a alespoň relativně spolehlivé souvztažnosti zjištěné mezi událostmi ve vesmíru obklopujícím Zemi spojit s vnějšími nebo vnitřními změnami v lidských životech.

Zcela samozřejmě takové reakce a interpretace zásadně závisí na stupni lidského vývoje, na okolnostech schopností jeho smyslů vnímat (chápat) co se děje na obloze, a na stavu vývoje jeho vědomí, jeho duševních schopnostech a intelektu a také fyzických nástrojích pro měření a interpretaci toho co zakouší. Všechno toto nachází vyjádření ve společenských, náboženských a kulturních životních podmínkách které dávají pozorovateli hvězd používaný jazyk, základní systémy víry a společensko – kulturní způsob života.

Oddělit astrologii od stavu kultury a společnosti ve které astrolog žije a provádí svoje výpočty a interpretace je docela nesmyslné. Jakýkoliv pojmový systém musel být chápán v podmínkách životně – společenské, osobní a také zeměpisné situace – lidí, kteří jednají, cítí a myslí. Pravdivost nebo spíše platnost jednání nebo myšlení může být zjištěna pouze vztažením k širšímu společensko – kulturnímu obrazu, a ještě hlouběji k jednotlivé fázi evoluce lidského druhu, nebo alespoň části lidstva.

Protože toto často není děláno nebo je děláno s předpojatostí danou projekcí, vyvstává mnoho zmatku, něco jiného představuje současný stav vědomí a něco jiného stav myslí a cítění lidí starých časů a jiných ras. Astrologie je obzvláště úrodná půda pro zmatek a bujení dogmaticky vyjadřovaných názorů, které chtě nechtě nabývají podobu zdánlivě vědeckých analýz a učeně sestavených textů, nebo okultních návodů a sdělení. Rozvinuly se mnohé složité teorie a zmatené interpretace, protože astrologie byla myšlena jako věc sama o sobě, tajemná věda užívající záhadné názvosloví beze změn od časů starověkých chaldejských hvězdopravců a zdánlivě stále platné. Přesto se toto názvosloví docela samozřejmě vyčerpalo, protože nevěnovalo pozornost zásadním změnám v lidském vědomí a povědomí lidstva o Zemi a jeho vlastním místě ve vesmíru, které se odehrály v průběhu těchto mnoha staletí.

Jako výsledek se současná vlna zájmu o astrologii setkává se všemi druhy překážek a zmateným prouděním do různých postupů. Mnohé z těchto prostředků jsou časem pouštěny ze zřetele základní funkce astrologie, která má přinášet smysl pro řád a harmonické, rytmické rozvíjení lidského bytí – ne lidského bytí které bylo žito ve starém Egyptě nebo Číně, ale které je žito dnes se všemi jeho emocionálními, mentálními a společenskými problémy.

*

pokračování

*
zdroj: DANE RUDHYAR: THE ASTROLOGICKAL HOUSES – The Spectrum of Individual Experience, vydalo v roce 1972 nakladatelství DOUBLEDAY, Garden City, New York

pracovní překlad Jiří Markes