mailto
Pavel.Turnovsky@gmail.com
astrologMarLuk@seznam.cz
POCHOPIT HLOUBĚJI SYMBOLY
Archiv rubriky: ASTROPSYCHOLOGIE
Horoskop úplňku 27. března
naleznete na webu astroložky a psychoterapeutky Martiny Lukáškové www.transformotor.cz ZDE
Pavel Turnovský Metafora v astrologii – video
Rudhyar – První dům v horoskopu
Z hlediska astrologie s na jedince soustředěným přístupem, akt dýchání určuje první okamžik individualizované existence. V okamžiku prvního nádechu se otevírá ventil v srdci, krev se žene do plic a dva základní životní rytmy lidského organismu, proudění krve a dýchání, začínají fungovat. Třetí rytmus, o kterém pravděpodobně nic nevíme, který poukazuje na pulsace mozkomíšního moku, který se sám o sobě vztahuje k elektromagnetickým – „éterickým“ – proudům, může být také zahájen.
Identifikace „života“ s dechem je stará jako lidské myšlení. Sanskrtské termíny prána a átman poukazují na dech ve dvou rozdílných úrovních. Stejně tak řecké slovo neuma, které má význam dech i duch, a latinské slovo anima značící duši. V ještě širším smyslu, existence v sobě zahrnuje pohyb, dynamismus, rytmickou změnu.
V biblické knize Genesis je veškerá existence vyřčena a začíná božím příkazem „Budiž Světlo“. Ale toto Světlo není sluneční světlo, jak může být rozpoznáno z následujících biblických zpráv. Je to pohyb, vibrace a proto tedy rytmus. Nezrozený plod zakouší rytmy, ale tato zkušenost se odehrává v uzavřeném prostředí ovládaném rytmy matky. Pouze pokud lidský organismus vstupuje do otevřeného prostředí vesmíru může začít fungovat aktivně a pozitivně jako „jednotlivá osoba“. Být zrozen jako jednotlivá osoba znamená dýchat. Z tohoto důvodu jóga, která usiluje o spojení individuality s univerzálním Celkem praktikuje pránájámu – doslovně smrt dechu. Záměrně disindividualizuje a odosobňuje jedincovo celkové bytí nebo alespoň jeho vědomí.
Proto je tedy dýchání prvním činem nezávislé existence v otevřeném prostředí vesmíru. Je prvním projevem bytí. První dům nativity začíná ascendentem, symbolem východu Slunce, začátku aktivity na naší planetě a obvykle všech začátků. Každá zkušenost může být novým začátkem. Každý jedinec může být kdykoliv znovuzrozen. Může vztahovat sám sebe k svému vesmíru novým způsobem, jedinečným způsobem – jeho vlastním způsobem. Tento způsob dává formu nebo alespoň existenciálně manifestuje jeho identitu, – která určuje také způsob kterým je orientován k vesmíru.
Co zde míním vesmírem je jednoduše bytí, jak ho tato jednotlivá osoba může vidět, cítit, znát, zakoušet. Můžeme mluvit o tomto vesmíru na třech hlavních úrovních. Člověk je narozen v biosféře Země – první úroveň. Je také narozen v solárním systému – druhá úroveň. Může sám sebe vědomě vztahovat a účastnit se aktivity galaxie, jíž je solární systém pouze malou částí – třetí úroveň. Za galaxií si může představit buď konečný einsteinovský vesmír, nebo nekonečný prostor a pravděpodobně obě dvě koncepce mají svůj díl pravdy. Protože jakýkoliv realistický a zkušenostní účel, cokoliv, by měl končit u galaxie – a skutečně vždy platí, vědět kde a kdy skončit s intelektuálními spekulacemi aby se vědomí neztratilo v oceánu čirého nerozlišování a existenciálně prázdných abstrakcí.
Tyto tři úrovně – zemská biosféra, solární systém a galaxie – jsou velmi skutečné, alespoň potenciálně. Připouštějí bytí námi zakoušené, proto tedy mohou být použity jako symboly tříúrovňového procesu vývoje individuálního já. Tento vývoj probíhá teoreticky ve třech fázích, probíhá ve všem, z hlediska lidské zkušenosti a růstu typu vědomí, které může být formulováno a převedeno v čin. Tento tříúrovňový proces může také poukazovat, alespoň v archetypálním smyslu, na tři základní periody lidského života, individuálně a vědomě naplněného : od narození do 28 let, od 28 do 56 let, od 56 do 84 let. Osmdesátičtyřletý cyklus je uranskou revolucí kolem Slunce, a protože Uran je hlavně symbolem transformace a metamorfózy, tento cyklus poukazuje na člověka působícího na úrovni, na které jsou možné stálé transformace. Z jiné strany – tradiční sedmdesátiletý cyklus existence, 3 × 20 + 10 – poukazuje na lidský život ovládaný biologickými a společensko-kulturními tradicemi a dvacetiletými cykly vztahu Jupitera se Saturnem a mělo by být samozřejmé že většina lidských bytostí stále působí na této úrovni existence a vědomí.
Číslo 28 bylo uvažováno jako „číslo člověka“. Vztahuje se ke 4 a 7 a tak představuje vrchol skutečného zpracování sedmiletého cyklu, neboť 4 je symbolem konkrétnosti. 84-letý cyklus obsahuje tři 28-leté cykly, dvanáct sedmiletých období, které přivádí tento cyklus k potenciálně plné kosmické manifestaci. V okultnějším smyslu tento 84-letý cyklus poukazuje na budování nesmrtelného Kristova těla, nebo v buddhistické terminologii Diamantového těla, výsledku „sňatku Nebe a Země“.
K těmto cyklům se vrátím v další kapitole, protože to co se nás zde týká, je skutečnost, že se zkušenostmi, na které každý z dvanácti domů poukazuje, se můžeme setkat a alespoň potenciálně jim dát smysl na třech základních úrovních. Jedinec může být narozen a znovuzrozen na každé z těchto úrovní. Rovněž, může zakoušet a jednat s tím co vlastní z hlediska několika souborů hodnot – druhý dům – jakož i rozvinout svůj jedinečný přístup k svému prostředí – třetí dům – také na třech rozdílných úrovních. Potom, jak se snaží najít opěrný bod, na kterém by vybudoval pevný a bezpečný smysl osobní aktivity, může najít takový opěrný bod buď v povrchních vztazích a tradičních způsobech své rodiny, nebo v hlubších úrovních svého kolektivu, národní kultury – symbolizované hlavním kořenem velkého stromu. Může také proniknout symbolickým jádrem Země, což značí skutečným centrem jeho „globálního“ bytí – čtvrtý dům.
Vraťme se nyní k prvnímu domu: lidská bytost se fyzicky narodí z matčiny dělohy. Může – dosud však nepotřebuje – zakoušet psychologicky druhé zrození jako individualizovaný jedinec postupně si stále více vědomý svého místa a funkce ve svém společenství. Toto je zrození jeho individuality, zatímco první zrození bylo zrozením „organicity“. Někteří jedinci dosahují úrovně třetího zrození – zrození Světla nebo duchovní reality.
Jestliže se tyto tři úrovně procesu zrození uvažují jako časová posloupnost vývoje, potom mohou poukazovat na začátky tří 28-letých cyklů vědomé individuální existence – teoreticky na aktuální úroveň zrození – na období mezi 27,5 a 29 lety, a mezi 56 a 59 lety. Ale tyto tři úrovně mohou být uvažovány také bez vztahu k času, protože alespoň potenciálně jsou zde stále, člověk může fungovat na každé úrovni a na všech úrovních, jestliže se jeho vědomí může nějak naladit na vibrující stupně těchto úrovní a stát se vědomým si svých specifických horizontů. Každý člověk žije zároveň v biosféře, v solárním systému a v galaktickém vesmíru, ale málo lidí si je vědomo všeho toho co to v sobě zahrnuje.
První dům jedincovy nativity naznačuje především typ zkušenosti, pomocí níž objeví, kdo je jako jedinečná individualita. Takový objev může být učiněn na třech úrovních vědomí, které mohou být nazvány – instinktivní, mentálně-kulturní a spirituálně-kosmická. Tyto úrovně mohou být dosaženy v aktivním dynamickém stavu vědomí nebo přemítavě a pasivně. Ovšemže každá astrologická indikace může být vždy interpretována pozitivně nebo negativně, což znamená reflexivně. První dům a jeho počátek nebo hrot, Ascendent, naznačuje jak uskutečňování může být děláno efektivněji a významněji, aby se uvolnil individuální soubor potencialit charakterizující jedinečnou osobu. Později uvidíme, jak může být interpretována přítomnost každého zodiakálního znamení a každé planety v prvním domu.
V předcházejícím odstavci jsem mluvil o úrovních vědomí. Každá zkušenost může být vnímána jako zkouška osobního vědomí a jako zkouška připravenosti a ochoty být zrozen znovu. Převážná většina lidských bytostí, ale implicitně pokud ne výslovně, odmítá být zrozena znovu. Jedinec může zavírat svůj mentálně-spirituální zrak před potenciálním významem zkušenosti – to znamená, před tím co může přinést a mohlo by ho pobídnout k provedení činu sebeobjevení. Indická filosofie stále mluví o osvobození nebo vysvobození z máji, z tužeb, které mají své kořeny v základní neznalosti postavení člověka. Ale to co je podstatné, není osvobození, podstatnější je umožnit zrození nové formy vědomí, nového způsobu existence na nové úrovni.
Každá hluboce a celkově žitá zkušenost může v jedinci probudit vůli znovuzrodit se a transformovat nebo transcendovat, přesto určité typy zkušeností jsou při dosahování tohoto přiměřenějšími, významnějšími a účinnějšími prostředky než jiné. Musíme se podívat na první dům a hlavně ascendent, abychom přišli na to o jaké zkušenosti může jít. Přirozené procesy růstu nemohou, nebo spíše neměly by být urychleny, aby vědomí nezahrnovalo svéhlavé jednání. Někdo může „pozorovat a čekat“ – a nějaká vůle říká modli se – bez požadavku života, jímž přichází magická zkušenost, bez nedočkavé touhy.
Neočekávané je obvykle nejzjevnější, ale jen někdo může polarizovat vědomí k neočekávanému. Někdo může vytvořit a udržovat – což je těžší – kvalitu připraveného očekávání, (v širokém smyslu se o tom můžeme znovu zmínit jako o motlitbě), které se vyhýbá pasti vyžadující dílčí životní událost, vnější nebo vnitřní. Nicméně to co má být uskutečněno jako první a přednostně, nemůže být vdechnuto opravdu hlubokým a oživujícím nádechem bez toho, aby se předtím nevyprázdnily plíce a na jiné úrovni existence psychické bytí a vědomí.
Být prázdný, naplňovat se , reagovat na příliv čehokoliv co je bytostí zakoušeno – toto jsou tři fáze téměř dialektického procesu. Ale z hlediska lidské existence bychom si měli uvědomit to, co přichází první a čím je bytost zaplněná – neautentickými, neindividualizovanými obsahy, karmou druhu homo sapiens, jednotlivé rasy, kultury a rodiny, a mohlo by být dodáno, nevědomými, zakrnělými zbytky předchozích vtělení. Novorozenec je naplněn matčiným obsahem, dítě se během času naplňuje společensko-kulturním obsahem. Jestliže má zakusit druhé zrození, musí se vynořit z této kolektivní společensko-kulturní matrice. Musí objevit individuální tón svého bytí, svou vlastní mantru, své nebeské Jméno. A když není žádný Iniciátor, který by mu poskytl jeho skryté Jméno, musí ho objevit v nějakém hlubokém vzedmutí vědomí. Ale ve skutečnosti je tímto nebeským Jménem jeho nativita.
Síla tohoto Jména je v tom, že individualizuje a odděluje. Čím větší intenzita, ostrost, přesnost charakteristik tohoto Jména – zjevovatele individuálního osudu – tím silnější nevyhnutelné vědomí samoty, které následuje po zjevení. Ježíš žádal své následovníky „Vydělte se“ Aforismy Patandžaliho Jógasútry zdůrazňují to co bylo přeloženo jako „izolace“. Za dávných časů nebylo hinduistickým čélům dovoleno dotýkat se jakékoliv lidské bytosti, spali na matracích naplněných vlastním dechem, aby tak byli izolováni dokonce od zemského magnetismu.
Dnes působíme na odlišné úrovni. Ve staré Indii muselo být překonáno hluboké vědomé spojení s kmenem a zemí, zatímco v tomto století, zvláště ve Spojených státech to je pronikavý pocit nepatření nikam, nezakořeněnosti a psychického odcizení. Proto tedy je ohniskem nového způsobu života celková příbuznost, a ideální je život v komuně s celkově otevřenými formami vztahu. V této situaci může být oprávněněji zdůrazněn symbol descendentu – hrotu sedmého domu – než symbol ascendentu. Přesto skutečná komuna dní, které přijdou, by měla být něčím v čem se jednotlivci vědomě a záměrně setkají, proniknou za svá společensko-kulturní ega a zakusí harmonii holistické vzájemné závislosti, kdy každá bytost bude připravena a ochotná hrát svou osudovou roli v rámci celku.
Slovo izolace se etymologicky nevztahuje pouze ke slovu solus „sám“ ale i k sol „Slunce“. Každé slunce je izolováno v prostoru, je středem skupiny planet na které vyzařuje svou oživující energii, přesto je Slunce také hvězdou, a jako hvězda je jednou z mnoha v bratrstvu hvězd v galaxii. To je jistě nejzjevnější symbol. Individuální jedinci jsou jako Slunce, nebo se zdají být, oddělení. To je cena která musí být zaplacena za individualizaci – často tvrdá cena, požadovaná za neodmyslitelně tragický proces. Ale být oddělen nemusí znamenat cítit se osamělý, a ještě méně odcizený.
Žádné slunce nevyzařuje život na své planety v prázdném prostoru, žádný jedinec není narozen na cizí Zemi. Každé slunce je hlavně hvězda v galaxii a každý jedinec je narozen, aby naplnil funkci, aby odpověděl na potřebu lidstva a Země, jediného domova lidstva. Ale v takových dobách jako je naše, by se člověk, alespoň na nějakou dobu, měl odloučit od části lidstva která ho zrodila, proto aby mohl žít svou „dharmu“, kterou se potřebuje stát. Staré okultní přísloví říká: „Když syn opouští matku, stává se otcem.“ Semeno musí opustit rostlinu, která mu dala formu a základ předtím, než se může stát zárodkem nové rostliny, možná na vzdálené půdě, ke které bylo zaváto křídly osudu.
Člověk, který takto zakusil druhé zrození jako jedinec postupně si stále více vědomý svého osudu, musí být v nějakém smyslu odlišný od jiných lidí, skrývajících se za matrici své společnosti. Přesto odlišnost může být jednoduše negativním výrazem, pro mnoho individuálních tendencí, zdůrazňujících a velebících jeho odlišnost od kolektivu. Příkaz „Vyděl se!“ je oprávněný pouze jako nutný prostředek k zakončení, ale toto zakončení, jednou dosažené, jak se často děje, pouští z mysli prostředky jako bezcenné. Vědomí nemůže déle přesvědčivě soustředit svou pozornost k těmto prostředkům.
Pocit odlišnosti plodí vědomí rozdělenosti, odstupu, neslučitelnosti a možná fanatismu, díky kterým se jedinec objevuje. Pozitivním doplňkem odlišnosti je individualita. Být odlišný znamená vystupovat ze středu skupiny – ne protože někdo chce nebo je povznesený nad tuto skutečnost – ale jednoduše proto, že jiní členové skupiny mohou fungovat zmateně a neautentickým, nezformovaným a necharakteristickým způsobem, odlišný jedinec žije autentický a zformovaný život, který odhaluje jedinečný charakter jeho bytí a osudového postavení. Jeho život je řadou „Signatur“ kterými označuje všechno čeho se dotýká svým vlastním géniem, v kterékoliv oblasti aktivity může předvést své typické skutky.
Takový člověk je zdrojem, zatímco člověk jehož touha má být „originální“ se zajímá hlavně o zdůrazňování odlišnosti, na kterou je jeho ego tak pyšné, možná za hranicemi vkusu a platnosti. Dychtění po originalitě konzervuje a mumifikuje rozdíly, ale vespod všech rozdílů zůstává jedinec základnou obecného lidství.
Tajemstvím znovuzrození – znovuzrození v jádru každé zkušenosti – je vyprázdnit vlastní já, přesto klidně a ve víře udržovat tvar nádoby do které může plynout déšť ducha, někdy potom jí i protékat. Pramen je místo, kterým voda, skrytá v obrovském prostoru země, proudí. Každá zkušenost může být takto pramenem nového, transformujícího, tvořivého životního vývoje. Každá zkušenost se nalézá zjevená na ascendentu okamžiku v kterém se stává.
Mluvit o ascendentu a prvním domu jako o něčem co představuje „osobnost“ pojímanou jako prchavou a většinou iluzorní skutečnost existence, jak činí mnoho teosoficky orientovaných astrologů, a glorifikovat Slunce v nativitě jako symbol „duchovního Já“ nebo „Individuality“, znamená opomenout ústřední skutečnost duchovního života jak může být dnes žit individualizovanými jedinci. Ascendent je opravdu nejprchavější a nejhůře poznatelný faktor v nativitě, ale právě protože je nejprchavější a nejindividuálnější, je bodem manifestace univerzálního ducha – nebo Boha. Bůh jedná pouze skrze jednotlivé. Všeobecnosti a obyčejná životní síla patří k zprostředkujícím říším, k úrovni kosmické stavby a formativních působení. Duchovní se vtěluje pouze do individuálního – On nebo To zastiňuje skupinu. Nejvyšší zodpovědnost závisí vždy na jedinci. V přesném okamžiku, nejurčitějším způsobem, osud promlouvá a jedná skrze jednotlivé.
První dům nativity poukazuje na oblast zkušenosti, v které může promlouvat osud a v určitých okamžicích popohánět provedení specifických činů. Co potřebuje individuální jedinec, který by mohl být takovým soustřeďujícím činitelem božského, je úplná ochota, úplná otevřenost jakýmkoliv a všem okolnostem a požadavkům existence. To je naprostá užitečnost, ale užitečnost orientovaná na tu stránku života světa, která má pro tuto jednotlivou individualitu charakter autenticity.
Často se může objevit že vzezření jedince, zvláště struktura jeho tváře a jeho vnějšího výrazu jsou studovány ve spojitosti se znamením zvěrokruhu, které vycházelo při narození. Hlava symbolizuje základní charakter individuality osoby jako vědomé bytosti. Všechno dospěje ke svému vrcholu ve výrazu, alespoň za normálních okolností, protože obličej vyjadřuje podobu individuality. Bylo řečeno, že oči jsou okna duše, ale hlava je příbytkem toho, co dalo individualitu dohromady. To odráží tvůrčí Slovo na počátku.
Znamení zvěrokruhu na ascendentu nám říká mnohé o tom, co se týká dharmy jedince, – což je ústřední možnost, kterou by se měl jedinec snažit vědomě aktualizovat jako nádoba nebo čočka, skrze kterou může Božské působit. Jestliže se v prvním domě nacházejí planety, naznačují typ nebo typy funkcí které budou v procesu objevování jedincova autentického bytí nejhodnotnější.
Být, dýchat, začínat a vždy a stále začínat znovu, setkat se a odhalit přítomnost Boha a schopnost tvořivé osobitosti v každé zkušenosti, mluvit s oprávněním dharmy: toto jsou klíčová slova. Rozjímání nad těmito klíčovými slovy může vést jedince k samému zdroji jeho nebo jejího vlastního bytí.
*
zdroj: DANE RUDHYAR: THE ASTROLOGICKAL HOUSES – The Spectrum of Individual Experience, vydalo v roce 1972 nakladatelství DOUBLEDAY, Garden City, New York
pracovní překlad Jiří Markes
*
VYTVOŘENO VE SPOLUPRÁCI S ASTROLOGICKOU ŠKOLOU PRO STATEČNÉ
PAVLA TURNOVSKÝHO & MARTINY LUKÁŠKOVÉ
u příležitosti 20. výročí jejího založení v roce 1992
*
Pavel.Turnovsky@gmail.com – astrologMarLuk@seznam.cz
Rudhyar: Planety vztahující se k nevědomí
Rudhyar: Planety vztahující se k nevědomí
A. OSOBNÍ NEVĚDOMÍ
Způsob kterým byly objeveny planety Neptun a Pluto slouží jako symbolická ilustrace vztahu mezi vědomím a nevědomím. Byly objeveny tak že jisté anomálie v chování Urana mohly být vysvětleny pouze postulátem vlivu jiné planety za jeho oběžnou drahou. Takový vliv byl důkladně zjišťován, a poloha Neptuna byla přibližně určena, poté byli astronomové schopni tuto planetu nalézt na místě takto analyticky určeném.
Existence mnoha psychologických anomálií, neuróz a supernormálních stavů stejně tak přivedla některé psychology k pokusu zmapovat neznámou psychologickou říši existence, čímž bychom pochopili dosud většinou náhodný způsob, jak vyvádí z rovnováhy vědomé chování. Je zřejmé že naše vědomé ego není vždy pánem ve svém domě, že čas od času zaplavují naše vědomí síly, které se zdají přicházet odnikud nebo z nějakých ancestrálních mlh. Pryč jsou naše úzké kategorie a bariéry, zapomenut je smysl naší sebezáchovy a naší společenské instruktáže – a pohybujeme se zmatení, ovlivněni hlubokými příkazy, které jsou sdělovány nerozpoznanými silami.
C.G.Jung byl možná první moderní psycholog který rozpoznal že říše těchto neznámých sil je skutečně dvojitá. V tom byl pouze následovníkem (možná nevědomě) staré kabalistické tradice která mluví o „paměti přírody“ a „astrálním světle“ které je také dvojité, nižší a vyšší, nepoctivé a dostávající do osidel ve své nižší podobě, nebeské a čisté v té vyšší. Jungova interpretace osobního a kolektivního nevědomí je navenek přirozeně velmi odlišná od okultního učení týkajícího se astrálního světla, avšak kolektivní nevědomí se jednou může ukázat jako nezbytné k posílení a prohloubení nevědomí osobního.
Jak jsme již viděli, osobní nevědomí je celkovým souhrnem potlačených nebo ponořených obsahů psyché člověka. Freud začal studovat tuto říši v které jsou skryta semena neuróz, a do které zasouváme všechny pocity, myšlenky, dojmy které odmítáme přijmout do svatyně naší vědomé bytosti a následkem čehož se jim vyhýbáme ze strachu, odporu nebo potlačené zášti. Život nám přinesl tyto psychické skutečnosti a naplnil je vitální energií, ale místo abychom umožnili, aby se tyto vitální energie vyčerpaly ve vzájemném vztahu s egem, ve sféře našeho vědomého myšlení a chování, jaksi obracíme tok této energie a zasouváme zneklidňující myšlenky nebo pocity, dojmy nebo podvědomá tušení do temných sklepů odkud je paměť nemůže přivolat na světlo vědomí. Zde mohou zahnívat a tlít, vysílajíce do vědomí jedovaté emanace, nebo nás může podzemní tlak který uplatňují nevědomě vést ke skutkům a myšlenkám matoucím naše vědomé ego.
Astrologie patrně nezná způsob jak prozkoumat tyto skryté a potlačené obsahy osobního nevědomí, avšak zahrnuje ve svém symbolismu určité prvky které nám umožňují rozpoznat a analyzovat působení represivních tendencí které deformují a přehrazují normální tok psychologických funkcí. Jinými slovy, může odhalit zpětný proud psychické energie z vědomí do nevědomí jak se odehrává v psyché. Může určit polaritu psychologických funkcí, z nichž část působí v represivním a dovnitř mířícím směru, a jiných které působí normálním způsobem, z centra ven.
Zde se dostáváme k faktoru planetární regrese. Následkem skutečnosti že na Zemi vidíme solární systém z jaksi periferního bodu a ne ze středu, se ostatní planety systému pohybují zdá se nestejnoměrným způsobem. Někdy se zdá jakoby stály, a jindy se pohybují zpětně ve směru protikladném k jejich normálnímu postupu okolo Slunce. V prvním případě mluvíme o stacionární planetě, ve druhém o planetě retrográdní. Jinak je planetární pohyb přímý. Tyto geocentrické charakteristiky planet (Slunce a Lunu vyjímaje, protože se pohybují vždy přímo) mají psychologicky velký význam. Přímý, retrográdní, stacionární: tato trojice způsobů planetárních pohybů koresponduje s některými evidentně základními prvky toho co můžeme nazvat psychologická dynamika. Za těmito typy pohybů nalézáme stále obecnější faktor planetární rychlosti (zdánlivé rychlosti, v tomto případě). Z bodu pohledu pozemského pozorovatele se rychlost, kterou se planety po obloze pohybují, konstantně mění. Tyto proměny rychlosti korespondují s proměnami ve funkční intenzitě psychologických prvků symbolizovaných planetami. Funkční intenzita se proměňuje jako výsledek mnoha příčin, ale proměny rychlosti jsou alespoň jednou z těchto příčin, řečeno symbolicky. Toto je zvláště zřejmé jestliže uvažujeme rychlostní proměny Merkura a Luny, ale týká se to všech planet.
Vyšší rychlost, prudší proud psychické energie v a skrze uvažovanou funkci. Když se planeta stává stacionární, rychlost je samozřejmě rovná nule. Funkce kterou symbolizuje má extrémní stabilitu. Zvláštní typy tvrdošíjnosti mohou velmi dobře popsat tyto okolnosti. Konkrétní prvek v povaze osoby nebude vykazovat pohyb. Odolává změně. Vyjádří obrovskou sílu netečnosti. Tak jak to bylo na začátku, tak to bude stále. Osoby narozené se stacionárními planetami budou vždy prezentovat charakteristiky této povahy. Toto bude samozřejmě zdůrazněno když je stacionární planeta také vládcem horoskopu, nebo silně umístěná. Odpovídající psychologický prvek se bude tiše ale umíněně držet svého vlastního ve vědomí, ať se děje cokoliv.
Mohlo by být dáno mnoho příkladů, obtíž je v tom že běžné psychologické charakteristiky zobrazené stacionární planetou nejsou zřejmé, dokud se nedostaneme do bodu pohledu psychologické analýzy. Stacionární Saturn v horoskopu Richarda Strausse je dobrou ilustrací silné egocentričnosti a stejně silného smyslu pro formu. To že je ve Vahách dává a přidalo umělecký význam.
Stacionární planeta je řekněme „stacionárně direktní (přímá)“ nebo „stacionárně retrográdní“ podle směru jejího následného pohybu. V psychoastrologické analýze může být planeta jako stacionární několik minut od přesného okamžiku ve kterém se mění směr jejího pohybu. Rychlostní faktor zde zahrnutý je čistě relativní a prakticky všechno co je doporučeno nebo použitelné k úvaze je to, zda je rychlost planety nadprůměrná, (v kterémžto případě je to rychlý pohyb), nebo podprůměrná (pomalý pohyb).
Retrográdní planety symbolizují obrácení libida (psychické energie nebo životní síly) z vědomí do nevědomí. Jestliže je planeta retrográdní, funkce kterou představuje není aktivovaná pro vědomé fungování. Psychické obsahy vztahující se k této funkci, místo aby se dostávaly do vědomí a takto přímo ovlivňovaly naše chování, jsou vrhány zpět dočasně v nevědomí. To nutně neznamená že by byly zbaveny své energie. Spojují se s jinými nevědomými obsahy, potom se později znovuobjevují ve vědomí skrze orgán jedné z těchto funkcí nevědomí které budeme studovat za nedlouho. Ty korespondují s planetami Uran, Neptun, Pluto.
Jako první můžeme uvažovat planetu Saturn, budovatele egokomplexu. Pomocí diferenciace a izolace Saturn dá stranou určité množství životní energie a spoutá ji s formou. Staví zdi k ochraně a diferenciaci konkrétní entity takto podmíněné a oddělené od svého prostředí. Saturn, jinými slovy, vytváří obranný systém proti vnějšímu světu zdůrazněním separátních charakteristik ega. „Jsem tato konkrétní vlastnost, žádná jiná taková není, nebo můžeš se jí dotknout“.
Jestliže je Saturn při narození retrográdní, zrozenec toto nebude přirozeně a spontánně zakoušet. Nebude to cítit jako skutečné zejména s ohledem k vnějšímu světu. Jeho saturnský obranný mechanismus nebude orientovaný proti zásahům vnějšího světa – alespoň ne bezprostředně a spontánně. Nebude sám sebe pociťovat jako opevněného proti vnějšímu světu, protože obrazec jeho vědomého bytí je velmi rigidní. Bude se snadno poddávat vnějším vlivům které budou mít ustavičně tendenci poskvrňovat tento obraz jeho vědomí. Bude poněkud bezbranný ohledně vnějších kontaktů, a bude vypadat nesměle, introvertně, rozpačitě a nerozhodně – anebo bude zaujímat arogantní postoj na ochranu svého chabého postoje. Jeho způsoby potom mohou být neočekávané a vypjaté.
Retrográdní Saturn bude směrovat tento krystalizující obrazec a zeď-vytvářející sílu dovnitř. Sebeprosazení půjde proti vnitřním vlivům. Osoba bude navenek ustupovat, ale ukazovat velkou míru odporu proti vnitřním, nevědomým názorům. Spontánně bude sama sebe opevňovat proti vlivům přicházejícím z kolektivního nevědomí, z tradice rasy a kolektivních standardů. Bude rozvíjet osudový význam, vnitřně ho oddělující od jeho bližních , zatímco bude neschopný odolávat tlaku požadavků na něho kladených přáteli a stejně tak nepřáteli. Ve svém nejniternějším já si bude zatvrzele udržovat sebestřednost, zatímco nebude schopen odolat nikomu kdo bude žádat náklonnost nebo dary.
Může se také stát že člověk s retrográdním Saturnem shledává sám sebe většinou zaujatého budováním nebo posilováním své rostoucí individuality. Diferencující funkce potom působí dovnitř, posilováním magnetického pole Já a krystalizací obsahů do podoby zatím nevědomé. Nemusí to tak být, pouze je lépe schopen to vydržet. Takový astrologický faktor se nachází u osob které musí střežit svou individualitu proti psychickým nebo náboženským nebo rasovým vlivům které jsou obzvláště silné v jejich bezprostředním rodinném prostředí. Nepřítel je v nevědomí, naléhající zevnitř. Minulost ohrožuje přítomnost. Prvním psychologickým úkolem je tudíž vnitřní sebeochrana a sebeprosazení. Takto saturnská funkce působí dovnitř a její účinek bude obvykle ve vědomí a chování pociťován pouze nepřímo, smíchán s jinými nevědomými prvky. Mikuláš II., poslední ruský car, měl retrográdní Saturn, Ramakršna, velký indický mystik, prorok Swedenborg, pokud mám uvést nějaké příklady.
V takových případech se Luna (polární protějšek Saturna) nachází jaksi nechráněná. Luna nemůže být nikdy retrográdní, ale protože se pohybuje okolo Země je buď uvnitř nebo vně oběžné dráhy Země. Když je uvnitř (blíže novu) působí více ve spojení se solární energií „já“. Když je vně (blíže úplňku), pocity jsou „extrovertovány“ nebo ovládány objektivní myslí. Můžeme také říct že vně oběžné dráhy Země Luna následuje odstředivý tah Marsu, planety všech začátků, když je uvnitř, je ovlivňována dostředivou přitažlivostí Venuše, planety dokonalosti a naplnění. Jestliže je Luna uvnitř oběžné dráhy Země a Saturn je retrográdní, jsou pocity směrovány dovnitř, dostáváme čistý případ introverze. Láska se promítá do vnitřního obrazu spíše než do skutečné a opravdové osoby. Když je Saturn retrográdní jsou pocity v každém případě trochu nechráněny. Nejsou pevně ukotveny, nebo mohou vědomému egu způsobovat mnoho nesnází.
Když je retrográdní Jupiter, obrací se dovnitř funkce sebekompenzace, působící na vědomí téměř výlučně skrze nevědomí, to znamená, prostřednictvím snů nebo podobných projekcí. Když je zároveň silný Uran, tyto projekce se mohou stát mimořádně intenzivními. Jestliže má Jupiter slabou pozici ve znamení, může to znamenat že kompenzační funkci je propůjčeno málo energie, ale jestliže je zároveň silná pozice v domě, kompenzace, i když je slabá, je přivedena do vědomí silou okolností. Tato poznámka se týká víceméně všech planet. Nicméně, aspekty k ostatním planetám mohou přinášet jiné a protichůdné faktory. Jupiter v rohovém domě (prvním, čtvrtém, sedmém, desátém) je v typicky silném postavení. Jestliže je zrozenec přímo vědomě ovládán jeho vlivem, obvykle za kolektivním účelem. Tuto vnitřní sílu může zakoušet ve formě nějaké velké osobnosti vedoucí ho k určenému konci.
Toto může být zvláště zjevné jestliže je Jupiter retrográdní. Když je stacionární, zrozenec je téměř úplně poddaným této vládnoucí síly. Rakouský císař, František Josef I., jehož vláda se jevila jako samotný střed srážení evropské karmy, měl, podle Alana Lea, retrográdního Jupitera ve čtvrtém domě, v kvadrátuře s Marsem na Descendentu. Jeho horoskop je zcela pozoruhodný. Bismarck měl také retrográdního Jupitera. Aristide Briand, slavný francouzský premiér, měl retrográdního Jupitera a Saturna v konjunkci ve svém čtvrtém domě.
Retrográdní Merkur symbolizuje mysl niterně obrácenou ať už z mystických sklonů nebo z vrozené pomalosti vnímání a neschopnosti promítnout myšlenky navenek. Podle Marca E. Jonese, pozice Merkura před a po Slunci představuje jednotlivě mentální dychtivost nebo rozvážnost. „Mentální chemie“ může být ukázána spojitostí těchto pozic Merkura spolu s rychlostí lunárního pohybu. Paul Clancy vysledoval podobnost mezi rychlostí mysli a rychlostí pohybu Merkura. Navenek může retrográdní Merkur dávat pomalou mysl, ale rozhodně tomu tak není nutně. Může právě tak představovat mysl zaujatou převážně kolektivním nevědomím, mysl proroka. Abdul Baha, jehož Bahai uvažuje jako božskou postavu, měl retrográdní Merkur a Saturn v trinu. Merkur byl v Blížencích šest stupňů před Sluncem, Luna v konjunkci s velkou hvězdou Persie, Regulem, také v trinu s Neptunem ve Vodnáři. V jiných případech máme základ pro zvláštní mentální komplexy. Příkladem kolísavé mysli je Ludvík XVI., francouzský král popravený revolucionáři. Měl retrográdního Merkura v přesné konjunkci se Sluncem, také retrográdního Saturna a Urana.
Retrográdní Mars naznačuje že impulsy k jednání neproudí ven z ega do spontánního vyjádření, ale pohybují se zpět k nevědomí kde se spojují s některými nevědomými obsahy (často kolektivními obrazy). Je to síla vlastní těmto obrazům, která skutečně přivádí zrozence k jednání. Jednání takto nepovstává spontánně, z jasně vědomých impulsů, ale víceméně z nevědomé motivace. Ve skupině několika retrográdních planet v horoskopu Annie Besantové, pozdější vedoucí osobnosti Teosofické společnosti, nacházíme Mars. Její činy často vycházely z motivů skrytých v nevědomí, ať už osobním nebo kolektivním.
Taková okolnost může ovlivňovat sexuální síly. Ty mohou být vrhány do nevědomí, vytvářejíce komplexy a neurózy. Na druhé straně, se můžeme zabývat konkrétním pokusem sublimovat podstatu touhy, jako v různých cvičebních metodách jógy. V případě Annie Besantové také upozorňujeme že se zprvu stala známou jako apoštol kontroly porodnosti.
S retrográdní Venuší dostáváme předpoklad že plody zkušenosti nejsou přiváděny k vědomému egu a normálně asimilovány nebo uvolňovány skrze různé typy emocí. Často se vyskytuje výrazný nedostatek v přizpůsobení podmínkám vnějšího života. Emocionální život je neuspokojivý a nevědomé obsahy narušují přirozený proud vědomí a lásky. Někdy se objeví silné zdůraznění umělecké kreativity, ale obvykle bývá zabarveno abnormálními pocity. S tím může být spojena touha po omamných látkách. Romantický básník Alfred de Musset měl stacionárně retrográdní Venuši.
Retrográdní planety nemusí být příliš vykládány, z toho důvodu, že naznačují pouze směr kterým některé psychologické funkce působí, ale neříkají co se odehrává jako výsledek zpětného proudění, který je posuzován na základě horoskopu jako celku. Chlapec a dívka, místo toho aby šli pracovat do továrny, sednou na vlak a jedou do města. Můžeme vědět že jeli do města, ale neřeknou nám jak se budou chovat a na co v tomto městě narazí. Stejně tak víme že když je planeta retrográdní, funkce kterou symbolizuje nepůsobí takzvaně normálním způsobem. Psychická energie použitá touto funkcí působí v nevědomém směru. To co se jí stane, závisí na všech ostatních faktorech horoskopu.
zdroj: DANE RUDHYAR: THE ASTROLOGY OF PERSONALITY – A Re-formulation of Astrological Concepts and Ideals, in Terms of Contemporary Psychology and Philosophy, vydalo v roce 1972 nakladatelství AURORA PRESS, Santa Fe, NM, USA
První vydání Lucis Press N.Y.C., U.S.A., 1936
pracovní překlad Jiří Markes : Astrologie osobnosti – Reformulace astrologických koncepcí a myšlenek v termínech současné psychologie a filosofie.
interní materiál Astrologické školy pro statečné
Astrologie hledá živé metafory – rozhovor s Pavlem Turnovským
ASTROLOGIE HLEDÁ ŽIVÉ METAFORY
Nezkrácený text rozhovoru, který a astrologem Pavlem Turnovským vedl Vojtěch Tutr pro časopis Dingir (4. číslo ročník 2012).
.
Souvislost mezi postavením nebeských těles a ději na zemi a v životě lidí je tzv. akauzální. Přičemž údajně není ani čistě symptomatická. Můžete tento vztah nějak přiblížit?
Astrologie v humanistické a transpersonální verzi srovnává neustále se proměňující vztahy vybraného souboru nebeských těles s neustále se proměňujícími situacemi v životech lidí. Vztahy mezi oněmi nebeskými tělesy, které se cyklicky proměňují a periodicky v příslušných rytmech opakují, stojí v základech měření času a kalendářového umění, jež pěstovaly a pěstují a jimiž se řídily a řídí všechna lidská společenství. Astrologie tak vnáší do našeho lineárního pojetí času čas cyklický, čas mytický, čas symbolický.
Jako reakce na jméno planety se astronomovi a astrologovi vynoří v myslí odlišné obrazy, rozdílné metafory a proto nemám potřebu překládat slovník astrologie do slovníku přírodních věd. Astrologie podává jiný popis světa než astronomie a jiné přírodní vědy a nečiní si nárok na privilegovanost svého slovníku. Víme dobře, že stejně jako fyzikální zákony ovlivňují naše životy i pravidla a vzorce myšlení, cítění a chování, které v onom fyzikálním světě vytvářejí virtuální prostor, v němž se lidé a tedy i astrologové pohybují. Jsem si vědom toho, že věda pracuje v současnosti s jedenácti vícenásobnými rozměry, přičemž naše smyslové jevy jsou omezeny na čtyři rozměry našeho běžného časoprostorového světa a navíc existuje asi tucet teorií kauzality, v některých z nich hrají roli i paralelní vesmíry. Proto otázku zda existuje nějaký kauzální vztah mezi postavením nebeských těles a situací v životě lidí nechávám zcela pragmaticky otevřenu do budoucnosti. Astrologii nepovažuji za exaktní přírodní vědu a proto nemám důvod testovat její validitu verifikačními a falzifikačními metodami přírodních věd.
Stojí za rozdílnými inspiracemi humanistické a transpersonální astrologie přesvědčení o jednotě struktury lidské spirituální zkušenosti? Jakým způsobem se k těmto zdrojům astrolog staví?
Rudhyar dělí lidské potřeby a přístupy k nim do čtyř skupin. Jde o potřeby zakotvené v biologické vrstvě, v oblastech společensko-kulturní, individuální a transpersonální. Spirituální potřeby mohou být součástí všech těchto vrstev a zkušenosti s nimi spojené se objevují diachronně i synchronně ve všech civilizacích, ve všech kulturách. Můžeme je identifikovat mimo jiné i jako všelidské archetypy. Archetypové obrazy však nabývají s časem a místem rozmanitou podobu. Astrologie nebyla nikdy odtržena od dobových potřeb, integrovala nové poznatky a tak se proměňovala nejen její podoba, ale i způsob myšlení a práce. Jsem přesvědčen, že astrologii, jako nástroj poznání a kultivace, může zodpovědně pěstovat kdokoli, nejen člověk tzv. duchovně zaměřený, ale dokonce i tzv. zarytý ateista a materialista.
Podle některých religionistů je v ČR hojně rozšířena „víra v horoskopy“ jak to dokládají některé průzkumy. Jaký je na toto tvrzení váš názor a jedná se zde skutečně o spirituální fenomén?
„Víra v horoskopy“ a to dokonce i v jejich upadlé podoby, které mají s astrologií mnohdy tak málo společného jako „planety“, které tahal na pouti papoušek, pramení z legitimní lidské potřeby orientovat se v mnohdy složitých životních situacích. Pro některé lidi může být sloupek v bulvárním časopisu věnovaný jejich slunečnímu znamení jedním z mála důkazů, že o ně, o jejich život má vůbec někdo zájem. S nějakou spiritualitou dokonce i tou tzv. lidovou to může, ale i nemusí mít mnoho společného. Na druhou stranu, se některé podobné “astrologické merkantilie“ duchovně tváří, těží z rozpustného newagerovského spiritualismu, živeného endistickými, chiliastickými náladami. Ale tak to bylo vždy a tak to také bude i nadále a žádná misijní činnost ať už náboženská nebo astrologická s tím nic nenadělá. Ostatně setkání s nějakou dokonce i vznešenou duchovní naukou, iniciace do ní, probíhala často v podmínkách skandálních, neodpovídajících vůbec maloměšťáckým představám o morálce, řadu zasvěcenců bychom mohli považovat za hochštaplery, kteří rozvracejí životy svých obdivovatelů. Nakonec i ta vznešená alchymie bývá svými pěstitely nazývána ženskou prací, dětskou hrou, tedy něčím co se necení, není považováno za vážnou činnost
Jaké je místo astrologie mezi uměním a vědou? Zdá se, že určité „techné“ je k práci astrologa potřeba, na druhou stranu je to činnost, které se nelze naučit pouhým opakováním postupu, je k ní potřeba určitá kreativita a citlivost?
Pro mne a mé kolegy je astrologie především pomáhající profesí. Podobně jako Jacques Lacan, který otevřel nové obzory psychoanalýze tím, že ji definoval jako léčbu rozhovorem, považujeme astrologii za pomoc rozhovorem nad horoskopem. I v našem pojetí došlo k obratu k jazyku. Navazujeme na strukturalismus Lévy-Strausse a Rolanda Barthese, Pražského lingvistického kroužku, Mukařovského, Jakobsona, Květoslava Chvatíka, na předválečný holismus prof. Bělehrádka, na neostrukturalismus a jazykový holismus postanalytické filosofie, na filosofii symbolu Paula Ricoeura, experiencialismus Lakoffa a Johnsona. Pro nás je astrologie kultivační filosofií, hlubinnou hermeneutikou rozhovoru a textu, hledáním živých metafor, které pomohou nám i našim klientům lépe se orientovat v životních často krizových situacích, nacházet nový nebo dočasně ztracený smysl našich životů.
Astrolog by se měl naučit a zvládat speciální astrologické dovednosti jako je výpočet horoskopu, různých systémů domů, rozmanitých astrologických technik např. revolucí a direkcí. Měl by to umět nejen kvůli určité stavovské cti a schopnosti pracovat systematicky a metodicky, ale také proto, aby dokázal klientovi své pracovní postupy vysvětlit a navíc, aby uměl vytěžit řadu informací, které současný astrologický software nabízí v diskrétní formě.
Školení v nějakém osvědčeném psychologickém směru nebo psychoterapii, ať už je to psychoanalýza, hlubinná psychologie, gestalt, logoterapie, psychosyntéza, humanistická, systemická a transpersonální psychologie, narativní psychoterapie apod. považujeme za přínos pro astrologovu práci, zejména tam, kde se lze naučit jak vést zodpovědně a kompetentně rozhovor s klientem, osvojit si supervizní a intervizní metody a hygienu práce. O tom svědčí i naše Etické zásady humanistického a transpersonálního astrologa – astrosymbologa, které jsme na popud kolegyně astroložky Martiny Lukáškové vypracovali a přijali před více než deseti lety.
Novoluním 12. 1. 1994 jsme údajně vstoupili do „nového kulturního, civilizačního a politického cyklu“. Co si o těch cyklech myslíte dnes, také třeba v souvislosti s očekáváním spojeným s rokem 2012. Podle některých interpretací tzv. věk Vodnáře ještě nenastal. Lze tedy v nejbližší budoucnosti očekávat nějakou změnu psychospirituální kvality naší společnosti?
Ať už si o teorii věků myslíme co chceme a já jsem k nástupu tzv. věku Vodnáře skeptický, je jisté, že v posledních letech došlo k protnutí řady astrologických cyklů ať už jde o začátek nového stosedmdesátiletého cyklu uransko-neptunského v roce 1993, nebo o řadu cyklů Saturna, Urana, Neptuna a Plutona od roku 2008, o tranzity Venuše přes Slunce v letech 2004 a 2012, o přechod hvězdy Regula ze znamení Lva do znamení Panny v posledních měsících, cítíme, že všechny naše civilizace se zmítají ve všeobecné krizi. V současné době symbolizuje rozběžná kvadratura Urana a Plutona krizi nového způsobu života, který zvěstovala jejich konjunkce v roce 1965 ve znamení Panny. Tehdy se svět radikálně změnil. O to, zda revoluce let šedesátých byla čistě hédonistická (a hédonistická bezpochyby byla), nebo zda přístupy k péči o lidskou duši, které se v té době vynořily, přinášejí nové možnosti, nová paradigmata, nebo ještě efektivnější způsoby vykořisťování lidí a přírody. O to právě dnes jde.
Čím se liší humanistická a transpersonální astrologie od klasické? Z některých popisů se zdá, že má blíže k psychoterapii než k astrologii, jak ji většina lidí vnímá.
V některých případech ano, základní diference je, že humanistická a transpersonální astrologie je zaměřená na rozvoj osobnosti člověka, nesoustřeďujeme se na předpovídání události, neřešíme situace, které nastanou v daleké budoucnosti, snažíme se dát minulým a současným situacím smysl a připravit klienta bezprostředně příchozí období.
Nebudeme tedy např. při Uranově tranzitu přes descendent klientovi věštit, že se rozvede, ale budeme mít na paměti, že vážné mezilidské vztahy například manželství bude přitahovat jeho pozornost a vyžadovat neotřelý nový způsob řešení. Zvládnutí, nebo nezvládnutí krizové situace pak ovlivní i klientův sebeobraz, jelikož descendent zastupující Ne-já je opoziční bod vůči ascendenti, který symbolizuje individuální východisko – Já a poznamená tak vývoj jeho osobnosti.
Horoskop považujeme za potencialitu, tedy za soubor možností. Zda se podaří jeho nositeli tento potenciál rozvinout, nebo dokonce naplnit, pak závisí na historickém čase a na stavu společnosti, ve které žije. Pokud jsou okolnosti takovému rozvoji nepřátelské, můžeme mu pomoci hledat alternativní způsob jak tento potenciál rozvinout.
Můžeme tedy funkci horoskopu přirovnat k působení symbolů v Tarotu nebo v alchymii?
Alchymickou symboliku bych nechal stranou, podle mne pramení přímo z nevědomí jako symboly snové. O symbolech tarotu myslím, že jsou příliš svázány se středověkými společensko-kulturními vzorci. Astrologická symbolika je zakotvena nadčasově v přírodě a tak horoskop dává přece jen více možností interpretace už tím, že je zde nejen radix mapující okamžik prvního nádechu člověka, ale i metody monitorující rozvoj tohoto potenciálu v objektivním (kosmologickém) čase a rytmu kolektivu, v němž člověk žije (tranzity) a v prostředí vnitřním, v subjektivním (psychologickém) čase a rytmu (direkce). Tyto rytmy pak mohou být v souladu, častěji však nebo v rozporu, neboť jak poznamenává Paul Ricoeur, máme se sjednocováním času psychologického a kosmologického potíže.
Lidé k nám přicházejí pro radu v situacích, ve kterých se potřebují orientovat. Způsob, jakým vidí svoji situaci je nevede k úspěšnému nevede. Potřebují konzultaci s jiným člověkem a ten by jim měl nabídnout jiný popis, měl by přinést nové živé metafory, vzbuzující jiné emoce, protože jak víme, emocionální pohnutí může být impulzem, který nás může někoho přivést k tomu, abychom věc nově promysleli a rozhodli se něco učinit něco nového, nečekaného, ať už v záležitostech vnějších, nebo ve svém vnitřním světě.
Je toto mechanismus, jakým fungovala astrologie vždy, nebo hovoříme právě o inovativním prvku transpersonální astrologie?
Inovativní na tom je otevření se novým významům, živým metaforám. Tradiční astrologie naopak pracuje s kodifikovanými významy tzv. mrtvých metafor. V tradiční astrologii např. byly Mars a Saturn považováni za škůdce, věštili většinou nějaké potíže, dokonce neštěstí. My k nim máme vztah volnější, konstruktivnější. Člověk se může časem naučit s vlastností, funkcí, kterou planety symbolizují zacházet, kultivovat jí, ale to se mu podaří jedině tehdy, když s onou dosud nezvládnutou funkcí pracuje. Na disharmonické prvky se můžeme podívat pohledem Mukařovského, který myslí, že základní strukturalistická představa je souhra sil, vstupujících ve vzájemné shody i protiklady, obnovujících porušenu rovnováhu stále opakovanou syntézou. Rozpory jsou činitelem ve struktuře diferencujícím a individualizujícím. Čím méně má struktura vnitřních rozporů, tím méně individuální bude, tím více bude se blížit obecné, neosobní konvenci.
Netvrdíme, že v nativitě je vše definitivní, pro nás se jedná vždy o možnost (potencialitu), o jakýsi surový materiál, který je třeba rozvíjet (aktualizovat). V tom může astrologie v našem pojetí připomínat zasvěcovací systémy, kde se mluví o neofytovi jako o hrubém kameni, který se musí opracovávat. Symbolem pro nativitu je u nás semeno, které má v sobě všechny informace, které, pokud je příznivé klima, aby transformováno vyrostlo v rostlinu. Když zasadíme drobný žalud, nevyroste něho po letech vzrostlý žalud, ale strom. To se ale vztahuje spíše k humanistické než k transpersonální astrologii. Rudhyarova humanistická astrologie se inspirovala humanistickou psychologií – Abrahamem Maslowem, Carlem Rogersem, na osobu zaměřeným přístupem.
Jak se transpersonální a humanistická astrologie vyvíjela od původní inspirace Rudhyarem a její uvedení do českého prostoru znamenalo nějaký posun?
Od poloviny 70 let se u Rudhyara objevuje další tendence. Viděl, že ne všichni lidé považují rozvinutou osobnosti za konečný cíl vývojového procesu, vytušili že vytvořili pouze nástroj. Rozvinutá osobnost tak může pokračovat v další cestě, může inspirovat ostatní lidi myšlenkami, idejemi,vizemi pramenícími v duchovním rozměru celistvosti. Pro nás slovo transpersonalita neznamená jakousi parapersonalitu, oblast rozkládající se za osobní vědomím a nevědomím. Předpona trans tu znamená „skrz“. Naznačuje, že skrze osobnost operuje celistvost, nejde tedy mediumitu, chanelling, ale o neosobní vědomou službu. Člověk odloží vypjatý individualismus a nezřízený egoismus a vše co dělá, nedělá kvůli sobě, kvůli své proslulosti, materiálnímu obohacení, ale aby přinášel nové myšlenky užitečné nejenom jemu, ale i ostatním lidem, které inspirují další lidi a vedou je k tomu, aby se kultivovali.
Rudhyar byl inspirován teosofií, cenil si zejména Tajné doktríny H.P.Blavatské Tuto vrstvu jsem záměrně oddělil, protože jsem věděl, že by odkaz na kdysi velmi vlivnou teosofickou společnost mohl být kamenem úrazu pro lidi, kteří vyznávají odlišné duchovní směry, nebo podobné potřeby vůbec nemají. Rudhyarovu filosofii operativní celistvosti lze převést na všechny cyklické jevy, lze ji použít i sekulárním způsobem. Do služeb transpersonality ultimativní představy celistvosti se mohou dát nejen náboženští myslitelé a duchovní vůdci, ale i filosofové, vědci, umělci. Vzpomeňme šifer transcendence Karla Jasperse. Našel jsem pro tuto sekularizaci, exoterizaci podporu v českém strukturalismu. V knize Květoslava Chvatíka Strukturální estetika jsem našel stejné termíny, stejné významy jako v Rudhyarovi: např. potencialita a její aktualizace, analogii čtyř Rudhyarových potřeb, vrstev a přístupů ve funkcích praktické, teoretické, magicko-náboženské, estetické. Další inspirací byl neostrukturalismus, který si uvědomuje tendenci k ideologizování bipolárních opozic, čehož se v našem pojetí chceme vyvarovat.
Do hry vstupují i hermeneutické kruhy, který nás pokaždé vedou k stále hlubší interpretaci stejného horoskopu v různých obdobích života. Pokud se k výkladu nějakého horoskopu vracíme s odstupem, nemůžeme ho interpretovat stejným způsobem, jelikož jak klient tak astrolog prošli, nebo měli projít vývojem. Interpretace určitého horoskopu tak bývá odlišná v prvním, druhém a třetím třicetiletí života.
Myslím, že takto náročně pojatá astrologie musí být dosti menšinová záležitost jak mezi těmi, kteří se jí zabývají, tak mezi jejich klientelou…
Humanistický a transpersonální astrolog musí být schopen uspokojit i potřeby i běžného klienta. Pokud ke mně přijde na konzultaci mladá žena, jejíž hlavní starostí je, zda se vdá a bude mít děti, pak musím být schopen s ní mluvit srozumitelně na téma, které jí v tom okamžiku zajímá. I tuto osobu se snažíme inspirovat, aby v době, kdy potřeby sňatku a dětí budou naplněny a ona se bude rozmýšlet co dál. Jsme zaměřeni ne na samu událost, která toho člověka potká, ale na to, co ta událost, situace pro něj znamená a jakým způsobem poznamenává jeho vědomí, jak ho inspiruje k nějakému rozhodnutí.
Problém je ten, že významy astrologických prvků, zejména planet se v některých školách odvozují primárně od mýtů. Jistě, při interpretaci si mohu pro lepší srozumitelnost mýtem vypomoci, vnímavému klientovi tak mohu lépe přiblížil, co se v jeho psychice děje, v čem by původ a smysl jeho stavu mohl spočívat kde hledat případné řešení. Mýtus shrnuje praktické znalosti a způsob poznávání světa společnosti z níž pochází, avšak my žijeme ve společnosti jiné, přinejmenším v jiném pozdějším jejím čase. Měli bychom hledat analogie k němu z našeho prostředí v naší době, nemůžeme brát vzory a rady v mýtu obsažené mechanicky a doslovně. Pro nás je mytologie inspirativní, někdy ji dokonce i při výkladu z didaktických důvodů použijeme, ale nepovažujeme ji za primární zdroj pro hledání významů a interpretaci symbolu.
Někteří teologové v zájmu o astrologii spatřují nějaký hlad po duchovnu. Co si o tom myslíte?
V základech skoro každého náboženství najdeme přinejmenším stopy astrálních kultů. Většina náboženských představ je převoditelná do nějakých kosmologických symbolů. I v křesťanství nalezneme prvky solárního kultu, Nový zákon je astrologickou symbolikou protkán. Už od okamžiku narození spasitele za zimního slunovratu, se mu přijdou poklonit „králové“ mágové, kteří viděli na východě jeho hvězdu a nechali se jí vést. Jsou to intelektuálové tehdejší doby, kteří používají astrologii a na základě astrologické informace jdou hledat spasitele. Apokalypsa popisuje závěrečné fáze cyklického procesu.
Přímý zákaz praktikování astrologie v bibli nenalezneme. Když projdete všechny zmínky o astrologii, tak tam vlastně ani slovo astrolog nenajdete, snad jen s výjimkou Izajáše 47, kde prorok mluví o těch, kteří dělí (pozorují) nebe a věští za novoluní. Nejde tu o zákaz astrologie, ale o zprávu, že dceru babylonskou nezachrání žádná rada, protože o jejím osudu rozhodl Hospodin a žádná jiná možnost než se mu podrobit není, navíc i ti astrologové to jako lidé hříšní mají nahnuté.
Nedá se ale zrovna tato pasáž interpretovat tak že porada s hvězdami, s astrology nic neřeší?
V tomto případě zatvrzelého hříchu patrně ano. V našich životech jde ale o to, že s astrologem se můžeme poradit s vědomím, že ani on není vševědoucí a všemocný, že není dokonalý expert na náš život, není často ani expert na svůj život. Je jen kompetentní vést s námi rozhovor nad horoskopem, podat nám svůj pohled na věc, ale rozhodovat se a konat musíme sami. Nemůžeme svá rozhodnutí a jejich realizaci delegovat na poradce, to není jeho poslání.
Pak jsou situace, kdy žádná rada nepomáhá, kdy je věc už v takovém stadiu, že pokud jste nábožensky založený, tak vám nezbývá, než činit pokání a spoléhat na milosrdenství boží. Některé životní situace nevyřešíte jinak než, že „hodíte ručník do ringu“ a přijmout soud. Z holistického hlediska doufáme v léčebné, uzdravující, scelující schopnosti Celistvosti.
A co magické datum 21.12.2012?
To je jedna z pěti desítek korelací mezi mayským kalendářem a naším gregoriánským, která vznikla v roce 1950 v Londýně. Není to tedy žádná mayská záležitost. Mayové, když k nim vtrhli Španělé, byli již několik století v úpadku pod vlivem Toltéků a svůj složitý kalendář nepoužívali v plném rozsahu. Proto nemáme žádnou událost datovanou jak v jejich tak našem kalendáři. Korelace začaly vznikat v druhé polovině devatenáctého století po tom, co byl publikován tzv. Drážďanský kodex. Mezi těmito korelacemi je rozdíl jednoho tisíciletí. V současné době je za nejpřesnější korelaci považována práce bratří Böhmových z Čech, kteří periodicky opakující se data z kodexu spojili s příslušnými astronomicko-astrologickými úkazy a soubor zpracovali na počítači. Jako datum přechodu z jednoho cyklu do druhého jim vyšel 14. prosinec 2116 23:12 GMT. O správnosti jejich výsledku svědčí to, že jako zpětnou vazbu dostali data pozorování Merkura, která původně vůbec nezadali, protože si nebyli jisti, zda Merkurovy jevy Mayové pozorovali.
V očekávání konce světa se projevuje typický sadomasochismus západní „křesťanské“ civilizace, která sadisticky mučí přírodu, a pak si masochisticky sype popel na hlavu, a bát se a přát si škodolibě konec světa, místo toho, aby se současným stavem něco zásadního udělala. Chiliastické nálady jsou v takovém měřítku známy snad jen v našem světě. A nás v tom máme od dob husitského revolučního hnutí vlastní filoapokalyptickou tradici. Když se něco nedaří, máme tendenci všechno předchozí zavrhnout a totálně zničit. Není na to nějaká psychiatrická diagnóza? V Číně a v Indii se díky cyklickému pojetí času periodický zánik nějakého řádu pokládal za něco přirozeného.
Křesťanství navíc poselství o konci časů explicitně přináší…
Problém je, že tento chiliasmus se dnes balí do vědeckých termínů. Říká se, že o letošním slunovratu se dotkne Slunce galaktického středu nebo rovníku, atd. To jsou úplné nesmysly. Slunce se dostává do blízkosti galaktického středu o zimním slunovratu pravidelně a galaktický rovník není přirozený rovník, jako je např. zemský, který leží přesně na půli cesty mezi póly. Naše galaxie nemá žádný souvislý tvar, jednoznačnou výšku, takže nemáte jistotu, že tam, kde vedeme tento umělý rovník, se skutečný galaktický rovník rozkládá, ostatně, tyto souřadnice se už jednou změnily. Druhá věc je, že sluneční disk má na obloze průměr půl stupně, takže i kdyby došlo ke kontaktu s galaktickým rovníkem, tak přes něj bude putovat stovky let a ne ausgerechnet 21.12.2012.
Jakou potencialitu v naší současnosti tedy vidíte? Kdyby chtěl někdo vážně naši situaci řešit, na jaké inspirace byste ho odkázal?
Inspirací je mnoho, ale jako základ považuji spravedlnost, individuální přístup k odměnám i trestům, opravdovou svobodu slova, socializaci nejen ztrát, ale i zisků, snížení chamtivosti a to se vztahuje i na církve. Jakápak náprava křivd na církvích a vracení nějakého majetku? Vždyť církve mají chudobu a nemilost mocných v popisu práce. Musíme okamžitě přestat drancovat přírodu. To je přirozeně obtížné, zejména když do hry vstupují takové věci, jako čínská fúze kapitalismu s komunismem. Očekávat od orientu nějakou duchovní obrodu je naivní. Je stejně materialistický jako my a možná někdy ještě daleko více, je ve stejné krizi jako my na západě. Ochrana přírody či práv zvířat v těchto zemích je nulová, minimální je tam většinou i ochrana občanských práv. Zavádět trpělivě přímou demokracii, neboť zastupitelská demokracie je v koncích. Zvolení zástupci lid zrazují, nehledí na zájmy svých voličů, ale na zájmy několika korporací a na zájmy vlastní. Poslanecká sněmovna se měla už dávno sama rozpustit, měly být vypsány nové volby, protože z původní sestavy není kámen na kameni. Sněmovna se ale rozpustit nehodlá, protože poslanci si nabrali hypotéky a dobře vědí, že naděje na znovuzvolení je u řady z nich nulová. Hrozí jim, že by neměli hypotéky z čeho splácet. Navíc se ukazuje, že to není vláda, kdo v naší zemi vládne, ani parlament, ani president, ale nějaké zájmové skupiny, jejichž přání tyto instituce plní.
Pokud bych to měl říci na stránkách religionistického časopisu náboženským slovníkem: ztratila se bohabojnost. Jiným slovníkem: soudnost. Být soudný je vlastnost spojovaná se znamením Panny a jsme znovu u roku 1965, u konjunkce Urana s Plutonem v Panně a u poselství jejich rozběžné kvadratury probíhající v současnosti.
*
kontakt astrolog Pavel Turnovský
mobil O2 +420 724 123 419
pavel.turnovsky(et)gmail.com
astrolog.pavel.turnovsky(et)seznam.cz
Zajímá vás astropsychologie?
Pokud vás zajímá astropsychologie, pak jste na správném webu. Naleznete zde řadu textů, které by vás mohly inspirovat k obohacení vašeho pohledu na astrologi.
Astrologie v rytmu celostnosti Dane Rudhyara
ASTROLOGICKÁ KONFERENCE
Astrologie v rytmu celostnosti Dane Rudhyara
Stále se mluví o novém paradigmatu, o změně myšlení, novém věku a novém vědomí. Dane Rudhyar přichází už od poloviny minulého století se zcela konkrétními postoji a cestami, které mohou člověku pomoci poznat své lidství ve větší šíři než doposud. Vstupme na cestu světla transformace, kterou jdou Rudhyarovi následovníci a která může oslovit právě ty, kteří hledají směr k lepší budoucnosti.
PŘEDNÁŠEJÍ:
Pavel Turnovský: Rudhyarova cesta od harmonické k transpersonální astrologii.
Na počátku Rudhyarova budování astrologie jako nástroje harmonizace osobnosti nacházíme často reakci na myšlenky Marca Edmunda Jonese. I po více než třech čtvrtích století je četba Astrologie osobnosti z roku 1936 velkým dobrodružstvím. Přednáška je úvodením do vývoje Rudhyarovy interpretace a reinterpretace astrologických myšlenek v letech 1936 až 1979.
.
Jindřich Veselý: Rudhyarovo pojetí transpersonality.
Rudhyar byl pravděpodobně vůbec první, kdo začal užívat slovo „transpersonální“. Jeho pojetí se však od toho, jak bývá toto slovo obvykle chápáno v současnosti, poněkud liší. Přednáška bude mít za cíl představit Rudhyarovo pojetí transpersonality především s ohledem na jeho metafyziku a psychologii, srovnat je s tím, jak transpersonalitu chápou další současní autoři a zamyslet se nad tím, co mají tato pojetí společného, čím se naopak liší a jak by se případně mohla vzájemně obohatit.
.
Martina Lukášková: Touha překročit vlastní já aneb za hranice individualismu.
Rudhyar v roce 1966 nastínil možné spojení astrologie a moderní psychologie, v kterém astrologie poskytuje „strukturu“ a psychologie „obsahy“. Tato dvojice se pro Rudhyara stala nezbytnou pro studium všech forem existence, ať jsou to formy biologické, psychologické, sociální nebo kosmické. Přednáška má za cíl ukázat směry a konkrétní astrologické impulzy, které Rudhyar nastínil a které mohou člověku pomoci na cestě za hranice vlastního já.
.
KDY: 20. 2. 2013
KDE: v Emauzském opatství,
Vyšehradská 320/49, Praha 2
http://www.mapy.cz/#x=14.421028&y=50.072112&z=15&d=addr_8940155_1&t=s
V KOLIK: v 18:00 – 21.00 hod
VSTUPNÉ: 100,- Kč