Jiří Pechar: Lacanova polemika s jáskou psychologií

 

Doménou Lévi-Strausse je etnologie, Foucaultovou ,,kulturní archeologie“; s Jacquesem Lacanem se dostáváme naproti tomu do oblasti psychoanalýzy samé: Lacan je osobností, která hrála aktivní roli ve francouzské psychiatrii a jeho jméno je bezprostředně spjato s historií psychoanalýzy ve Francii. Pronikání freudismu do francouzské psychiatrie vedlo už v roce 1927 k založení Pařížské psychoanalytické společnosti, která reprezentovala až do roku 1953 celou francouzskou psychoanalýzu. V tomto roce se však názorové rozdíly týkající se výcviku, kterým se psychoanalytikové mají připravovat na své budoucí povolání, vyhrotily natolik, že se od mateřské společnosti odštěpila skupina, v jejímž čele stál spolu s Danielem Lagachem právě Jacques Lacan. Podnět k tomuto rozkolu daly spory, které se rozvinuly kolem otázek týkajících se vznikajícího Psychoanalytického institutu, a Lacan vyložil své názory ostře polemickým způsobem v přednášce konané na římské univerzitě při příležitosti Kongresu psychoanalytiků románské jazykové oblasti v září roku 1953; její text byl později otištěn v jeho Ecrits pod titulem Funkce a pole promluvy a řeči v psychoanalýze. V roce 1963 vedly však další rozpory k tomu, že se odštěpená skupina dále rozdělila na Francouzskou psychoanalytickou asociaci, která se podobně jako Pařížská psychoanalytická společnost stala součástí Mezinárodní psychoanalytické asociace, a na Pařížskou freudovskou školu, která svou činnost rozvíjela pak mimo rámec Mezinárodní asociace a k současnému vývoji této organizace zaujímala stanovisko ostře kritické. V jejím čele stanul právě Jacques Lacan.

Spory, které vedly k tomuto rozštěpení, týkaly se především psychoanalytické výuky a terapeutické techniky. Konflikty, které vznikly z těchto názorových rozdílů, vedly k tomu, že výkonný výbor Mezinárodní psychoanalytické asociace položil pařížským psychoanalytikům jako podmínku jejich přijetí do této organizace, že Lacanova výuka psychoanalytických adeptů nebude nadále uznávána za platnou. Až do této roztržky Lacan vedl psychoanalytický seminář věnovaný rozboru Freudových spisů; od roku 1964přenesl svoje přednášky, konané nadále z pověření Ecole pratique des Hautes Etudes na půdu Ecole normale supérieure. Ve francouzském prostředí ovšem Lacanova „exkomunikace“ nesmírně zvýšila jeho popularitu a dodala váhy jeho kritikám: účast na jeho seminářích se stala intelektuální módou. V roce 1966 vycházejí jeho Ecrits, soubor statí vesměs ostře polemicky vyhrocených, které značně ovlivnily intelektuální atmosféru pařížskou, a roku 1975 dostali čtenáři poprvé do rukou i přednášky jednoho z jeho seminářů, knižně zpracované na základě magnetofonových záznamů v definitivní podobu Lacanovým zetěm J. A. Millerem. Jejich text mohl být ještě uveřejněn s Lacanovým souhlasem. Texty seminářů vydávaných až po jeho smrti setkaly se však s odmítavě kritickým postojem někte­rých jeho žáků k provedeným úpravám. Zatímco J. A. Miller zůstává nadále vůdčí osobností určité skupiny pařížských psychoanalytiků, která vydává odbornou revue Ornicar?, ale i časopis L’Ane, obracející se k širší intelektuální veřejnosti, jiní Lacanovi žáci vytvořili odlišná seskupení, na Millerovi nezávislá. Francouzská psychoanalýza je tedy značně rozrůzněná, což ovšem souvisí i s velkým počtem psychoanalytiků ve Francii: je jich v této zemi několik tisíc.

Lacan, v jehož vývoji sehrál v mládí svoji roli i francouzský surrealismus a jehož literární a filozofická erudice je zcela mimořádná, si vytvořil osobitý styl, plný duchaplných narážek a metafor i polemické vervy. Ve svých prvních publikovaných seminářích vychází důsledně z rozboru Freudových děl, v nichž dokáže odkrývat ty jejich aspekty, které bývají při teoretické systematizaci jeho poznatků opomíjeny; pod heslem ,,návratu k Freudovi“ hledí vřadit jeho pojmy do historického kontextu Freudovy terapeutické zkušenosti a zbavit je tak jakéhokoli dogmatického charakteru. Iluzívnost jeho stylu vede ovšem k tomu, že jeho přednášky v průběhu let kladou stále větší nároky nejen na důvtip toho, kdo jim naslouchal nebo kdo je čte, ale i na jeho obeznámenost s předchozími Lacanovými vývody; nesnáz je ještě zvyšována používáním různých modelů z geometrické topologie a odkazy na moderní logiku. Vzniká tak nakonec jakýsi hermetický jazyk, k jehož chápání je někdy zapotřebí právě oné společné zkušenosti, která spojovala a spojuje společenství Lacanových stoupenců a žáků. To ovšem nebrání, aby se některé jeho myšlenky nešířily i mimo hranice jeho bezprostředního působení a nezasahovaly i psychoanalytiky zahraniční. Nejenže se dnes k jeho žákům hlásí řada psychoanalytiků z různých zemí, ale ohlas některých jeho myšlenek najdeme nejednou i u těch, kdo zůstávají na půdě Mezinárodní psychoanalytické asociace, tím spíš, že někteří z jejích nejvýznamnějších francouzských představitelů se kdysi podrobili analytickému výcviku právě u Lacana. A pokud jde o působení jeho díla v širší kulturní sféře, hermetičnost jeho stylu byla s to posílit je i veškerou váhou módy, která se ve francouzském prostředí s oblibou orientuje na to, co je nesnadno přístupné.

První Lacanovy teoretické příspěvky k psychoanalýze spadají ještě do doby předválečné. Už v roce 1936 přednesl na XIV. mezinárodním psychoanalytickém kongresu v Mariánských lázních svoje sdělení o „stadiu zrcadla“ a s příspěvkem na obdobné téma vystoupilo třináct let později i na mezinárodním psychoanalytickém kongresu v Curychu v roce 1949. Lacan tu zdůraznil určitý moment individuálního vývoje, který působí, že představa vlastního já má na jedné straně tak velký význam v duševním fungování člověka, a že na druhé straně má vždy, jak zdůrazňuje, imaginární charakter a je potenciálně spjata s postoji agresívními. Jeho rozbor vychází z faktu, že podle Baldwinových zjištění je dítě už ve věku šesti měsíců, kdy jeho instrumentální inteligence zůstává ještě pozadu za instrumentální inteligencí šimpanze a kdy neovládá ještě motoriku vlastního těla, schopno rozpoznat v zrcadle vlastní obraz a ověřovat si s hravým zalíbením shodu vlastních pohybů s ním, a že zážitek takové konfrontace s vlastním obrazem je spojen se silnými radostnými emocemi. V tomto faktu vidí Lacan ilustraci toho, že obraz druhé lidské bytosti formativně účinkuje na dětskou psychiku: v době, kdy ještě neovládá motorickou funkci, poznává dítě jednotu vlastního těla prostřednictvím zevního obrazu tohoto těla, jak mu ho představují osoby jeho okolí. Vývoj, kterým takto dítě prochází v „stadiu zrcadla“, má za následek, že vlastní já se od počátku konstituuje jako imago, jako obraz, s nímž se individuum ztotožňuje a v němž se i zcizuje sobě samému; tomuto já je takto souzeno být čímsi pouze fiktivním, co se nikdy plně nekryje s realitou subjektu. V imitativní povaze lidského já, jak je dána jeho genezí, je založena i nevyhnutelnost agresívní rivality, neboť toto já nutně touží po tom, po čem vidí toužit druhého. Odtud pak nutnost zprostředkující role oidipského komplexu jakožto normalizace kulturní povahy.

Už v této přednášce rýsují se v náznacích teoretické základy Lacanovy pozdější polemiky s „jáskou psychologií“. O tomto směru pofreudovské psychoanalýzy jsme se zmiňovali už ve druhé kapitole této knihy a s jedním z jejích třech předních představitelů jsme se setkali v kapitole třetí. Doplňme dosavadní informaci shrnující poznámkou. Pod označením psychologie ega, ego-psychology, byly koncepce vycházející z pozdějších Freudových prací, zejména z formulací statě Zábrana, symptom a úzkost, rozpracovány v americkém prostředí trojicí psychoanalytiků H. Hartmannem, E. Krisem a Loewensteinem. Freud v zmíněné stati zdůraznil roli Já při normálním psychickém fungování i v mechanismech neurózy: tyto mechanismy spočívají v obranných reakcích, kterými se Já chrání před situacemi nebezpečí, a vytěsnění studované původně v souvislosti s hysterickými onemocněními,se vřazuje mezi tyto obranné reakce jen jako jedna z nich. Podat jejich soustavný popis se pak pokusila Anna Freudová, která měla takto jistý vliv právě i na koncepce jáské psychologie. Jáská psychologie měla vytvořit jednotnou teorii fungování lidské psychiky, vycházející z konceptu autonomního Já disponujícího ,,neutralizovanou“ energií odpoutanou od svého prvotního sexuálního nebo agresívního charakteru; sbližuje se tak ve velké míře s psychologií v obvyklém slova smyslu – odtud i její jméno. Úkolem analytické terapie je podle jejích formulací pomoci nemocnému, aby se vzdal obranných reakcí, které si osvojil v průběhu předchozího vývoje a které v pozdějších životních podmínkách přestaly být účelnými. Přitom musí analytik zvládat odpor vycházející především z nevědomých složek pacientova Já a v tom mu napomáhá spolupráce zdravých složek tohoto Já, jehož autonomie má být terapií posílena a které má dosáhnout kontroly nad nevědomými tendencemi.

I když jednotlivé koncepce jáské psychologie mají vesměs základ ve formulacích Freudových, jejich systematické zpracování nese s sebou riziko, že některé jemnější odstíny jeho myšlenek, opírajících se vždy o analytickou zkušenost registrovanou s výjimečným pozorovatelským talentem, budou přitom zanedbány. Po tom, co bylo právě řečeno o Lacanově pojetí, podle něhož má Já povahu imaginární, odvozenou z obrazu druhých, pochopíme, že Lacanovy námitky vzbuzovaly formulace o autonomii Já, která má být terapií posílena. Důraz na kladný efekt pacientovy identifikace s analytikovým Já mění podle kritiků jáské psychologie léčbu v jakýsi výchovný proces, v němž osoba psychoanalytikova ztělesňuje příklad správné adaptace na danou společnost, a tím se vytrácí ony rysy společenského nekonformismu, kterými se psychoanalytické hnutí vyznačovalo ve svých počátcích.

Vliv Lacanovy kritiky Mezinárodní psychoanalytické asociace byl ve Francii zesilován i nespokojeností s převahou anglosaských a zejména amerických psychologů v této organizaci: v šíření tendencí směřujících k proměně analytické terapie v adaptační techniku byl spatřován právě odraz amerického životního stylu s jeho idealizací společenského konformismu. Lacan a jeho žáci se přitom mohli odvolávat i na určitá kritická stanoviska Freudova vůči formám, jaké na sebe bralo psychoanalytické hnutí na americkém kontinentě. Na Freudův nesouhlas narážely kdysi zejména americké snahy přizpůsobit psychoanalýzu co nejvíce normám platícím v medicíně obecně. Když se ve Spojených státech začal prosazovat požadavek, aby výkon analytické terapie byl povolen pouze lékařům, rezolutně se proti takovému požadavku v roce 1926 postavil ve spisku K otázce laické  psychoanalýzy: připomíná tu, že psychoanalýza předpokládá zcela jiný druh vzdělání, zaměření a výcviku než lékařská praxe vázaná na studium medicíny; přitom klade důraz i na poznávací hodnotu psychoanalýzy, která nemůže být zredukována jen na léčebný efekt samotný. Odpor amerických psychoanalytiků proti tomu, aby analytickou praxi vykonávali i nelékaři, vysvětluje tím, že v americkém prostředí popularita, které psychoanalýza rychle dosáhla, byla provázena i jejím častým zneužíváním, ale prohlašuje, že „lokální poměry americké nemohou pro nás být směrodatné“. Konstatuje také, že dost běžným jevem bylo v Americe i jisté „rozřeďování“ jejího teoretického obsahu a nežádoucí kontaminace s koncepcemi behaviouristickými.

Rozpory, které se vynořily ve dvacátých letech v souvislosti s nelékařskou analýzou, mají pak v dobách, kdy vznikají samostatné instituty pro speciální výcvik analytiků, pokračování ve sporech o náplň výuky v těchto institutech. Lacanův konflikt s Mezinárodní psychoanalytickou asociací má právě zde jeden ze svých kořenů: je to rozdíl dvojího pojetí, z nichž jedno – reprezentované zvlášť výrazně psychoanalýzou americkou – směřuje k co největšímu přizpůsobení analýzy jiným odvětvím medicíny, a druhé – reprezentované zvlášť důrazně Lacanem – zdůrazňuje její odlišnost a úzké sepětí s problematikou kulturní. Tam, kde je toto sepětí přerušeno, vidí Lacan nebezpečí, že psychoanalytická terapie bude dosahovat svých adaptačních efektů jen ve prospěch určitého standardního vzoru lidského chování a sloužit tak společenskému konformismu.

Cestu ze slepé uličky, do níž se podle jeho názoru psychoanalýza takto dostává, hledá Lacan v soustředění pozornosti na funkci řeči v analytické terapii i v mezilidských vztazích vůbec. Přitom hojně čerpá z poznatků moderní lingvistiky i matematické logiky. Oproti sféře imaginárního, do níž patří i představa vlastního Já, staví sféru symbolického jako vlastní pole analytické praxe. Výrazu symbol ovšem Lacan používá podobně jako mnozí dnešní autoři francouzští a odlišně od našeho úzu pro znak jako takový, nikoli pro znaky „obrazného“ charakteru. Lacan, přesvědčený, že Freudovy objevy předjímají koncepce strukturalistické (R. Jakobson patřil k jeho přátelům), zdůrazňuje, že mezi jednotlivými signifikanty (nositeli významu) a jejich signifikáty (významy) není žádné pevně dané spojení. Viděli jsme v souvislosti s Freudovým výkladem snů, že signifikáty jednotlivých prvků snu jsou dány jen jejich vzájemnými vztahy a jejich vztahy s asociacemi snícího. Ani v řeči, jak jí běžně užíváme, nejsou signifikanty pevně spjaty s určitým významem, jako je tomu u uměle vytvořených kódů, neboť mnohoznačnost slov, metafory a metonymie vylučují takové jednoznačné stabilní přiřazení, nezávislé na vztazích slov v promluvě: Lacan zdůrazňuje právě bytostný rozdíl mezi kódem a řečí. A promluva sama může odhalovat smysl, který si mluvící neuvědomuje, protože je v ní vždy odkaz na celek souboru signifikantů v jejich vzájemné artikulaci, i když tento celek není dán vědomí jedince, i když je ve vztahu k němu vždy něčím bytostně Druhým. O smyslu každého jednotlivého projevu rozhodují zákonitosti nadindividuální kombinatoriky a nelze ho poznat jinak než prostřednictvím druhých. Já, které vystupuje v naší výpovědi, které je zdánlivým centrem pro naše vědomí, není skutečným subjektem tohoto vypovídání – pravý subjekt, vytvářený jen vzájemným vztahem signifikantů, je právě tím, co psychoanalýza označuje jako nevědomí. Odtud pak Lacanova formulace, že nevědomí je ta „část konkrétní promluvy jakožto promluvy transindividuální, kterou subjekt nemůže disponovat a která mu chybí k tomu, aby obnovil kontinuitu své promluvy vědomé“. Neurotické symptomy může psychoanalýza likvidovat proto, že i ony mají signifikantní povahu: „symptom se cele rozpouští v řečové analýze, protože je sám strukturován jako řeč, protože je řečí, jejíž promluva má být vyproštěna“.

Aby se sama skutečnost člověku nerozpadla, tak jako k tomu dochází v psychóze, je ovšem nutno, aby onen proces, kterým jednotlivé signifikanty v pohybu svých vzájemných vztahů nacházejí své signifikáty, byl někde zakotven, aby existovalo alespoň minimum spojů mezi některými signifikanty a jejich signifikáty; některé signifikanty musí být ledy organizujícími centry tohoto pohybu. Takovým ústředním symbolem je právě v naší civilizaci symbol otcovské funkce, jak si jej její příslušníci osvojují v oné krizi, kterou je prožití oidipského mýtu, proto také konstelace, která znemožnila zformování oidipského komplexu, je základem dispozice k psychóze.

Vztah mezi matkou a dítětem je zčásti vztahem odvíjejícím se v rovině imaginární. Otec, který vstupuje jako třetí osoba do tohoto duálního vztahu, reprezentuje společenský zákon, jehož základem je zákaz incestu; teprve tím je dítě definitivně uvedeno do onoho symbolického řádu, který je nesen lidskou řečí. Právě symbolická funkce promluvy utváří jáský ideál (Lacan se vrací k tomuto označení, před nímž Freud dával později přednost výrazu Nadjá; označení Nadjá vyhrazuje pro určité negativní aspekty této „mravní instance“, vyplývající z rozporů, kterými funkce otcovského symbolu byla narušena) a tento ideál reguluje onu hru vztahů, na níž závisí uspokojivý ráz imaginární strukturace, a tedy každý vztah k druhé lidské bytosti.

V psychoanalytickém procesu jde o nápravu poruch této symbolické funkce, tak aby člověk byl schopen opravdového lidského vztahu. Jako cíl analytické terapie nelze vytyčovat zajištění lidského štěstí a uskutečnění jakési „předjednané pudové harmonie“, dané přirozeným sledem vývojových stadií, jejichž fixace a regrese by byly psychoanalytickým působením odstraňovány. Pudová stadia vývojová jsou, „pokud jsou žita, vždy už organizována jakožto subjektivita“ a předmětem psychoanalýzy je podle Lacana dialektika jejich symbolického významu, nikoli fyziologická realita sama. „Individuální fyziologické faktory“ zůstávají podle něho „vyloučeny z její dialektiky“ a „vytyčovat jako cíl psychoanalýzy, že by měla měnit onu inercii, která je jim vlastní, znamená odsuzovat se k fikci pohybu“. Infantilní sexualita představuje pouze formy, které fyziologický vývoj dává k dispozici k realizaci určitých vztahových struktur.

Psychoanalytická zkušenost je bytostně spjata se situací interpersonálního vztahu a Lacan prohlašuje už v jedné ze svých raných prací, že koncepty, které vyžaduje její objekt a její metoda, jsou proto koncepty vztahovými. Právě proto, že řeč je „pronášena z místa Druhého“, může být sdělení adresované druhé lidské bytosti zároveň i sdělením pro toho, kdo je vyslovil, může se mu vrátit v obrácené formě: ten, kdo v analytické léčbě začne hovořit o agresívních úmyslech, jež přisuzuje psychoanalytikovi ve vztahu k sobě, definuje tímto způsobem svoje vlastní agresívní postoje vůči němu a dovídá se touto oklikou o nich. V interpersonálním vztahu nevystupují však za normálních okolností jen dva subjekty, nýbrž i objektivizované představy Já vlastního a Já partnerova: v psychoanalytické situaci jde naproti tomu o to, aby analytik vyloučil ze hry své Já, takže řeč bude pronášena právě jen z ,,místa Druhého“ a najde tak u toho, kdo se analýze podrobuje, odezvu nikoliv v rovině jeho vědomého já, nýbrž v rovině jeho skutečného subjektu, tedy v rovině jeho poodhalujícího se nevědomí. Pokud vztah probíhá jen mezi vlastním Já a představou Já analytikova, tedy v rovině imaginární, jde právě o to, co psychoanalytikové označují jako přenos: ten spočívá v opakování repertoáru imaginárních vztahů, jimiž analyzovaný disponuje.

Toto je tedy několik základních myšlenek, kterými lze charakterizovat Lacanovu koncepci psychoanalýzy. Je ovšem třeba zdůraznit, že Lacanovi nejde nikde o to, podat nějaký souvislý teoretický výklad, každá z reprodukovaných myšlenek objevuje se buď v komentáři některé práce Freudovy, aby upozornila na její zanedbávané aspekty, nebo v rámci energické polemiky s těmi psychoanalytiky, kteří podle jeho soudu nejsou právi smyslu Freudova dědictví. Je to polemika plná duchaplných sarkasmů a čerpající ze všech rejstříků jazyka, s virtuozitou někdy dost preciózní. Abychom dali slovo i těm, kdo Lacanovi oponují, připomeňme třeba kritiku Marthy Robertové, zajímavé pro nás i tím, že je také autorkou literárněvědných prací, věnovaných zejména F. Kafkovi. Ta Lacanovi vytýká, že u něho „prožívané nevědomí vyklízí místo nevědomí psanému a mluvenému, a sexualita se vymyká ze sféry psychologie a očisťuje se, aby vešla v poetiku.“ (V časopise L’Arc, 34, 1968.) Blízký této kritice je i hlas literárního kritika B. Pingauda, když vysvětluje rychlý úspěch Lacanových Ecrits na knižním trhu – třebaže jde o autora, „který platí mezi psychoanalytiky za obtížně srozumitelného“ – snahou přesunout psychoanalýzu „z její vlastní domény do méně kompromitující oblasti kultury“, přičemž ezoterická forma „bude chránit před příliš brutálním kontaktem se skutečností“.

Největší spory mezi Lacanem a jeho kritiky točily se ovšem kolem otázek terapeutické praxe; výtky, které mu byly adresovány, týkaly se zejména toho, že podle dané situace libovolně měnil délku analytického rozhovoru. Vycházel přitom z přesvědčení, že rozhodnutí přerušit jej v tom či onom okamžiku má stejnou funkci, jakou hraje v psaném textu interpunkce, která spoluurčuje smysl, jaký mu četba může dát: právě proto může přispět k tomu, aby se pacientovi rychleji odhalil nevědomý smysl jeho projevů.

Význam Lacanova působení pro terapeutickou praxi nemůže být ovšem předmětem naší úvahy: ten je prověřován právě jen v rovině praxe samotné. Z hlediska našeho tématu lze jedině konstatovat, že vztah mezi psychoanalýzou a kulturou je u Lacana opačný než u těch, kdo chtěli kulturní tvořivost pojímat jako pouhý výsledek biologicky podmíněných procesů: tady právě pochopení všech kulturních souvislostí, do nichž se vřazuje problematika jednotlivce, je nezbytnou podmínkou i přiměřeného přístupu terapeutického. V tomto směru byl ostatně Lacanův vliv nejúspěšnější a neomezuje se zdaleka jen na jeho přímé žáky: zdá se naopak, že po této stránce existuje ve Francii shoda, kterou názorová a organizační rozrůzněnost francouzských psychoanalytiků nijak nenarušuje.

Příspěvek byl publikován v rubrice TEXTY se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.