Archiv autora: Marluk

Rudhyar: Astrologické domy – část 2

ASTROLOGIE, ASTROPSYCHOLOGICKÉ TEXTY, ASTROPSYCHOLOGIE, DOMY HOROSKOPU, RUDHYAR, , , , ,

Astrologie ve starých dobách soustředěná na místo

Až do konce starého věku v šestém století před Kristem, když v Indii žil a učil Gautama Buddha a v helénském světě Pythagoras, vědomí lidí – až na možná vzácné výjimky – bylo podstatně soustředěno na určité místo. Relativně malé skupiny lidí žili, cítili a myslely v podmínkách které mohou být nejlépe definovány jako hodnoty kmene. Kmenové skupiny, základní články lidské společnosti v čase, byly svázány s určitou zemí, z které získávaly své živobytí, jako embryo které je svázáno s matčiným lůnem. Kmen tvořil organismus, každý jeho člen byl celkově začleněn do tohoto mnohobuněčného organismu. Každý člen kmene byl psychicky ovládán způsobem života, kulturou, systémy víry a symboly skupiny, jejíž tabu on či ona nemohli neuposlechnout. Na tomto stupni lidského vývoje nebyly žádné skutečné individuality. Všechny hodnoty na kterých se zakládala kultura a systémy víry byly vyjádřeními specifických zeměpisných a klimatických podmínek a jednotlivého rasového typu. Kmenové společenství vzhlíželo k minulému a hledalo symbol své jednoty, společného předka nebo božského krále který by kmen sjednotil a přinesl zjevený typ vědění a dodal neobyčejnou psychickou soudržnost.

Astrologie která se vyvíjela na tomto stupni byla také soustředěná na místo daleko více než opravdu geocentricky – soustředěná na Zemi. Každá kmenová osada měla ústřední místo které bylo považováno za jedno ze dvou center světa, nebo za místo vstupu na tajemnou stezku, která vedla do takového centra. Co my dnes nazýváme horizontem vymezujícím hranice života. Nad tím byla obloha, místo obývané velmi tvořivými hierarchiemi bohů. Temná oblast pod horizontem byla tajemným pod-světem (podsvětím) do kterého se Slunce každou noc odebíralo aby znovu získalo síly potřebné k přinesení světla do lidského horizontu světa. Je samozřejmě možné že několik málo zasvěcených kněží si bylo vědomo kulatosti Země a jejího obíhání okolo Slunce, ale pokud tu byla taková tradice předávaná v rituálech iniciace, zřejmě to nemělo žádný vztah k astrologii.

Pro primitivního, kmenového člověka byla astrologie integrální částí náboženského symbolismu, jakož i prostředkem k předvídání periodických přírodních událostí týkajících se života společenství a zvláště jeho zemědělských aktivit nebo páření dobytka. Za takových životních podmínek a s lidským vědomím soustředěným k půdě a plnému blahu organického společenství, byla astrologie docela jednoduchá. Byla podstatně založena na východech, kulminacích a západech všech nebeských těles – hvězd a dvou světel, Slunce a Luny. Bez váhání byly hvězdy rozděleny na dvě kategorie. Většina hvězd které vycházely, zapadaly a zachovávaly vztahy k ostatním beze změny, když putovaly oblohou, soustava (tvar) těchto světelných bodů zůstávala fixní. Jiná nebeská tělesa se naopak pohybovala nezávisle na ostatních a jak se časem ukázalo i pozpátku, tyto byly nazvány poutníky, což je původní slovo označující planetu. Některé tyto planety se cvičenému pozorovateli jevily jako malé kotouče, spíše než světelné body a mělo se za to že je potřeba vytvořit kategorii nebeských objektů velmi rozdílných od hvězd. Jejich periodické konjunkce byly zaznamenávány a jejich pohyby mapovány, aby tak mohly být změřeny a konjunkce předvídány.

Zaznamenávány vzhledem k čemu? Samozřejmým pozadím nebo rámcem vztahu byla trvalá soustava vzdálených hvězd. Nicméně musíme si uvědomit že v archaickém myšlení nebyly hvězdy fixní. Byly pozorovány jako vycházející a zapadající. Jedinou skutečně fixní věcí byl horizont. Přesto však celkový geometrický tvar, který hvězdy tvořily na temném pozadí průzračné subtropické nebo pouštní oblohy, zůstával po staletí stejný. Proto tedy mohl sloužit jako referenční rámec, pokud byl dále rozdělen pro potřeby měření.

Abychom pochopili jak vznikl koncept souhvězdí zvěrokruhu a získal symbolickou podobu, potřebujeme si uvědomit že všechna kmenová společenství, pokud víme, používala totemy. Tyto totemy byly spojovány s rody bez kmene, a tyto rody v jistém smyslu představovaly funkční orgány bez celkového organismu kmene. Nejčastěji byly totemy zvířata s kterými lidé rodu cítili a měli k nim zvláštní vztah. Rovněž to mohly být také přírodní objekty jako například rostliny.

Když lidé minulých věků usilovali o trvalejší a jistější podobu svého společenství, usilovali o ni podle principů funkčního organického řádu. Vesmír byl zakoušen jako organický celek oživovaný bipolární vesmírnou životní silou, symbolizovanou v astrologii dvěma světly, v čínské filosofii principy Jang a Jin, činnou bez všech forem existence. Vskutku Nebe a Země byly viděny jako dvě polarity, Nebe jako tvořivé a božské a Země jako vnímavá a plodná ale vyplněná nespoutanými disharmonickými energiemi které musely být integrovány a domestikovány – od domus – dům. Moudrý (vzdělaný) člověk – Nebešťan v Číně – stál uprostřed těchto polarit účastníce se obou, Nebe i Země. Jeho úkolem bylo vtisknout tvořivý řád do pozemské přirozenosti a uspořádat společnost podle kosmických rytmů a principů. V některých případech působil také opačný proces a totemy byly promítány na nebe, aby se zdůraznila těsná spojení která rody cítili a měly se svými nebeskými ekvivalenty. Takto byla souhvězdí pojmenována po různých kmenových totemech. Později byl zaveden symbol „Bohočlověka“ jehož každý orgán korespondoval se souhvězdím.

Tento typ myšlení převládal v Řecku, kde byli hrdinové po své smrti přeneseni na oblohu a byla po nich pojmenována souhvězdí. Později v středověké Evropě v alchymických a okultních kruzích byla obloha pojímána jako natura naturans a Země – příroda jako natura naturata – tvořivá a vnímavá polarita života.

V oblastech jako Egypt a Mezopotámie není sezonní faktor tak zřejmý jako v severnějších oblastech Evropy, ale záplavy na Nilu určovaly nejkruciálnější okamžik ročního cyklu. Zdejší astrologové byli prvními hvězdnými pozorovateli a spolehlivě se předpokládá že jejich zvěrokruh se vztahoval k souhvězdím. Znovu bych chtěl zdůraznit, že astrologie byla v tomto bodě zaměřena na místo mnohem více než na Zemi. Žádný egyptský astrolog by se nebyl trápil tím co mohlo být pozorováno na obloze v polárních oblastech nebo na jižní polokouli. Tyto rušivé problémy se objevily až když se stalo známým že Země je koule obíhající kolem Slunce, spolu s dalšími planetami – až když lidé Západu začali cestovat a dívat se na oblohu velmi rozdílně.

Když se toto stalo, stará astrologie téměř naprosto zakrněla, opatřena zastaralými koncepty a starobylou terminologií, která v mnoha případech delší dobu nevytvářela žádný skutečný smysl. Velký počet dlouhých pozorování a vytváření tabulek souvztažností mezi událostmi na nebi a v zemské biosféře určitě zůstává platnými. Ale tato platnost nyní náleží do nového řádu lidské reality. Vědomí lidí kteří myslí v dobách heliocentrického systému a cestují kolem Země ztratilo alespoň velkou část svého závazného spojení s jednotlivým zeměpisným místem a společenství již delší dobu nepůsobí místně nebo na kmenové rovině. Lidé byli uvolněni z kmenové vazby, individualizováni a vykořeněni a i když někteří z nich jsou ve skutečnosti stále omezeni místem, tak teoreticky v podmínkách nových univerzalistických náboženství, buddhismu, křesťanství a islámu, zakoušejí svoje bytí a jsou považováni za jednotlivce.

Jestliže se astrologům nedaří brát v úvahu taková historická, duchovní, intelektuální a společensko – kulturní fakta, zůstávají slepí k základním skutečnostem, z používání zastaralých pojmů vzniká zmatek, pojmy budou zvěčňovány a nejpodstatnější problémy zůstávají nepochopeny.

Předešlé odstavce formulují nezbytné pozadí pro studenta který se chce důvěrně obeznámit s koncepcí astrologických domů. Na co jsou domy? Jak ten pojem vznikl a co se s ním stalo v moderní astrologii? Kolik domů by mělo být a jaké jsou problémy které před námi vyvstávají při určování hrotů těchto domů?

Podrobně zodpovědět tyto otázky je na druhé straně polem působnosti této knihy. Ale několik podstatných bodů by mělo být konstatováno jasně a jednoduše ještě dříve než přikročíme ke studiu čtyř „rohů“ v nativitách a rozdílných úrovní významu a vlastností které by měly být přisuzovány dvanácti domům jak jsou používány nyní.

*

pokračování

*

zdroj: DANE RUDHYAR: THE ASTROLOGICKAL HOUSES – The Spectrum of Individual Experience, vydalo v roce 1972 nakladatelství DOUBLEDAY, Garden City, New York

pracovní překlad Jiří Markes

Rudhyar: Astrologické domy – část 1

ASTROLOGIE, ASTROPSYCHOLOGICKÉ TEXTY, ASTROPSYCHOLOGIE, DOMY HOROSKOPU, RUDHYAR, , , , ,

Proč astrologické domy ?

Většina astrologů by pravděpodobně souhlasila s obecným tvrzením že astrologie je nauka o souvztažnostech které mohou platit mezi pozicemi nebeských těles obklopujících Zemi a fyzikálními událostmi nebo psychologickými a společenskými změnami vědomí v člověku. Pohyby nebeských těles jsou až na velmi málo výjimek cyklické a předvídatelné. Pokud můžeme vidět, náš vesmír je vesmírem řádu, i když tento řád není příliš zřejmý, pro uzavřenost naší polohy na Zemi uprostřed událostí. Kvůli emocionálním reakcím na ně, nejsme schopni chápat rozsáhlý obraz kosmické existence. Když uvažujeme o nebeských událostech, které se přihodí v nesmírné vzdálenosti od nás, můžeme snadno zakoušet majestátní rytmy naznačené na pozadí oblohy: východ a západ Slunce, Luny a hvězd, novoluní a úplněk, konjunkce planet a další periodické jevy. Takto astrologie vztahující lidské, zdánlivě nepředvídatelné a náhodné zkušenosti v jeho pozemském prostředí do rytmických a předvídatelných změn v postavení a vzájemném vztahu nebeských těles, dávala příslušníkům lidského druhu nejhodnotnější vědomí řádu, které přineslo alespoň transcendentální pocit jistoty.

Je mnoho způsobů jakými může člověk působit a vysvětlovat si svou realizaci a jedním z nich je dané a alespoň relativně spolehlivé souvztažnosti zjištěné mezi událostmi ve vesmíru obklopujícím Zemi spojit s vnějšími nebo vnitřními změnami v lidských životech.

Zcela samozřejmě takové reakce a interpretace zásadně závisí na stupni lidského vývoje, na okolnostech schopností jeho smyslů vnímat (chápat) co se děje na obloze, a na stavu vývoje jeho vědomí, jeho duševních schopnostech a intelektu a také fyzických nástrojích pro měření a interpretaci toho co zakouší. Všechno toto nachází vyjádření ve společenských, náboženských a kulturních životních podmínkách které dávají pozorovateli hvězd používaný jazyk, základní systémy víry a společensko – kulturní způsob života.

Oddělit astrologii od stavu kultury a společnosti ve které astrolog žije a provádí svoje výpočty a interpretace je docela nesmyslné. Jakýkoliv pojmový systém musel být chápán v podmínkách životně – společenské, osobní a také zeměpisné situace – lidí, kteří jednají, cítí a myslí. Pravdivost nebo spíše platnost jednání nebo myšlení může být zjištěna pouze vztažením k širšímu společensko – kulturnímu obrazu, a ještě hlouběji k jednotlivé fázi evoluce lidského druhu, nebo alespoň části lidstva.

Protože toto často není děláno nebo je děláno s předpojatostí danou projekcí, vyvstává mnoho zmatku, něco jiného představuje současný stav vědomí a něco jiného stav myslí a cítění lidí starých časů a jiných ras. Astrologie je obzvláště úrodná půda pro zmatek a bujení dogmaticky vyjadřovaných názorů, které chtě nechtě nabývají podobu zdánlivě vědeckých analýz a učeně sestavených textů, nebo okultních návodů a sdělení. Rozvinuly se mnohé složité teorie a zmatené interpretace, protože astrologie byla myšlena jako věc sama o sobě, tajemná věda užívající záhadné názvosloví beze změn od časů starověkých chaldejských hvězdopravců a zdánlivě stále platné. Přesto se toto názvosloví docela samozřejmě vyčerpalo, protože nevěnovalo pozornost zásadním změnám v lidském vědomí a povědomí lidstva o Zemi a jeho vlastním místě ve vesmíru, které se odehrály v průběhu těchto mnoha staletí.

Jako výsledek se současná vlna zájmu o astrologii setkává se všemi druhy překážek a zmateným prouděním do různých postupů. Mnohé z těchto prostředků jsou časem pouštěny ze zřetele základní funkce astrologie, která má přinášet smysl pro řád a harmonické, rytmické rozvíjení lidského bytí – ne lidského bytí které bylo žito ve starém Egyptě nebo Číně, ale které je žito dnes se všemi jeho emocionálními, mentálními a společenskými problémy.

*

pokračování

*
zdroj: DANE RUDHYAR: THE ASTROLOGICKAL HOUSES – The Spectrum of Individual Experience, vydalo v roce 1972 nakladatelství DOUBLEDAY, Garden City, New York

pracovní překlad Jiří Markes

Paul Ricoeur: Mýtus a moudrost

PAUL RICOEUR, TEXTY, , ,

Není jisté, zda jsou tímto dvojím vztahem mytického univerza na jedné straně k univerzu dějin spásy a na druhé straně k univerzu proroctví a eschatologie vyčerpány všechny možnosti vzájemné výměny mezi mýtem a jinými formami řeči jakožto nositeli jiných modů myšlení. Hranice s mudroslovnou literaturou či krátce s moudrostí si žádá neméně pečlivého prozkoumání. Třebaže je tato literatura ve své redigované podobě ve srovnání s dějinami tradic a s proroctvím patrně pozdější, zdá se, že žije utajena uvnitř mýtu samého. Moudrost není prvotně udílením rad člověku, nýbrž pokusem o prozkoumání univerza,který je veden snahou osvojit si a ovládnout jeho nesmírnou rozmanitost. Pod tímto zorným úhlem pocházejí z této průzkumné aktivity klasifikace živých bytostí, rostlin, kamenů stejně jako klasifikace národů a událostí, a přesněji klasifikace binární (mužské — ženské,nebe — země, světlo — temnota, živá bytost — neživá bytost, dech —tělo, divoký — domácí, čistý — nečistý, zahrada — step, strom života— neplodná tráva): obecně vzato jsou všechny pokusy o pojmenování stvořených věcí vyslovením vztahu univerza k našemu myšlení.

Tato hranice mezi mýtem a moudrostí je o to méně zřetelná, že mýtus, tak jak jej odhaluje strukturální analýza, v neuvědomělé vrstvě myšlení sám na takovéto klasifikační logice spočívá. Naproti tomu však můžeme říci, že to, co mýtus dělá neuvědoměle, dělá moudrost vědomě. Tuto mudroslovnou aktivitu bychom neměli podceňovat: i samotné rituální předpisy spočívají na takovýchto klasifikacích, které jsou známkou společného základu náboženského i vědeckého myšlení;pojmenovávat znamená hledat určitý význam a určitý řád; touto svojí mudroslovnou stránkou mýtus nespadá do oblasti báje, nýbrž souvisí přímo s infrastrukturou myšlení. Implikace tohoto prvního stupně moudrosti nejsou nikterak zanedbatelné: klasifikace totiž znamená, že duch činí určité rozhodnutí tváří v tvář nejednoznačné skutečnosti;rozhoduje mezi podobností a rozdílností, mezi příbuzností a protikladností, mezi plynulostí a nesouladností, mezi ano a ne.

Na základě tohoto uspořádání mohou pak být průzkumné postupy aplikovány i na samotného člověka; hledání smyslu zde dostává existenciálnější rozměr, nemění však zásadně svůj směr. Dosah moudrosti je etický v míře, v níž se svět jeví jako ohrožený smysl: poznávat svět znamená, že jsme s to ve světě žít tím, že čelíme absurditě.

V tomto smyslu můžeme říci, že i samotné mýty o původu mají určitý mudroslovný rozměr, neboť pochopit, jak věci začaly, znamená vědět, co znamenají nyní a jakou budoucnost člověku nadále otevírají.Skutečně se zdá, že funkcí mýtů o pádu je restaurovat určitý smysl v situaci nepořádku a beznaděje; tyto mýty působí jakési usmíření s temnými oblastmi lidské zkušenosti; zpřítomňují onu noční tvář, s níž člověk bude muset žít. Moudrost však vždy k recitativu o původu přidává uchopení smyslu v aktuální situaci ohrožení a nejistoty. Moudrost tak do srdce mýtu uvádí moc otázky: Proč není život jenom požehnáním, ale také prokletím? Proč ne zahrada, ale step? Proč ne volno,ale práce? Proč ne přátelská příroda, ale divoká zvěř? Proč ne jenom láska, ale také porodní bolesti? Proč ne krása těla bez oděvu, ale hanba a stud? Proč ne zákony, které dávají život, ale zákony, které plodí přestupek? Proč ne radost ze života, ale rozpad v prach? Tím, že odpovídá na tyto otázky, tím, že nabízí světu lidské zkušenosti význam,rozvíjí mýtus moudrost pro život.

Rekonstruujeme-li tedy protiklady mýtu a jiných forem řeči a nastíníme-li hru výměn mezi všemi těmito formami, můžeme odhalit určitý horizont smyslu, ve kterém by vyprávění, mýty, proroctví a moudrost směřovaly společně k vytvoření celistvého jazyka, smiřujícího hlas s gestem, přednes s rituálním úkonem, subtilnost distinkcí s hloubkou citu, paměť s nadějí. Právě z této těsné blízkosti k ostatním formám řeči čerpá mýtus svůj nejhlubší význam, který — podle slov Jean-Paula Audeta, (jenž se nejvíce zasloužil o znovuodhalení významu mudroslovné literatury) — spočívá v tom, že mýtus předkládá „ucelující osvojení“ veškerého dědictví určitého společenství.

zdroj:

Paul Ricoeur Mýtus a jeho filosofická interpretace

překlad Filip Karfík

Paul Ricoeur: Hermeneutika symbolu a filosofická reflexe

PAUL RICOEUR, TEXTY, , ,

Uvažování o symbolu patří k určitému momentu reflexe, odpovídá na určitou situaci filosofie a snad i celé moderní kultury. Tento návrat k archaickému, nočnímu a snovému, který však rovněž otevírá přístup k původu řeči, představuje pokus vyhnout se obtížím, které jsou ve filosofii spojeny s hledáním východiska.

Sdostatek jsou známé vyčerpávající útěky kupředu, do nichž se vrhá myšlení, jež hledá první pravdy, a ještě víc to, jež hledá radikální východisko, které nemusí být první pravdou.

Snad bylo třeba prožít toto rozčarování spojené s ideou bezpředsudečné filosofie, abychom nalezli cestu k problematice, kterou se zde zabýváme. Na rozdíl od filosofie absolutního východiska vychází uvažování o symbolech z plnosti řeči, která je vždy již zde a v níž již bylo nějakým způsobem řečeno vše; rozhodně se nepovažuje za myšlení, které se chce obejít bez předpokladů, nýbrž chápe se jako myšlení v předpokladech a spolu s nimi. Nepokládá proto za svůj první úkol vytyčit počátek, nýbrž rozpomenout se uprostřed slova.

*

Historická chvíle filosofie symbolu je tedy moment zapomenutí i obnovení: zapomenutí hierofanií; zapomenutí znaků svatosti; ztracení člověka jako toho, kdo má účast na sacrum. Jak víme, je tato zapomenutost rubem grandiózního úkolu obživy člověka, uspokojování jeho potřeb pomocí planetární technikou ovládnuté přírody. Nuže, právě temné poznání této zapomenutosti nás na druhé straně vybízí k tomu, abychom usilovali o obnovu integrální řečí. V epoše, v níž je naše řeč stále přesnější, jednoznačnější a techničtější, tedy: stále víc přizpůsobená oněm formalizacím, které nazýváme zvláštním jménem symbolické logiky …, v této epoše vědecké mluvy chceme dát naší řeči opět obsah, chceme znovu vycházet z její plnosti.

*

„Symbol dává myslet“: tato věta, fascinující věta, říká dvojí: smysl nepostuluji já, nýbrž smysl dává symbol; co však symbol dává, to je třeba „myslet“, dává to k zamyšlení. A z daru, kladu třeba vycházet; v uvedené větě je tedy dvojí myšlenka: vše je již řečeno jakožto hádanka, a přece je vždy třeba vše započít, tedy znovuzapočít, v živlu myšlení. A právě tuto artikulaci myšlení, které je v říši symbolů dáno sobě samému, myšlení kladoucího a myslícího chci zachytit a pochopit.

Jiří Pechar: Lacanova polemika s jáskou psychologií

TEXTY, ,

 

Doménou Lévi-Strausse je etnologie, Foucaultovou ,,kulturní archeologie“; s Jacquesem Lacanem se dostáváme naproti tomu do oblasti psychoanalýzy samé: Lacan je osobností, která hrála aktivní roli ve francouzské psychiatrii a jeho jméno je bezprostředně spjato s historií psychoanalýzy ve Francii. Pronikání freudismu do francouzské psychiatrie vedlo už v roce 1927 k založení Pařížské psychoanalytické společnosti, která reprezentovala až do roku 1953 celou francouzskou psychoanalýzu. V tomto roce se však názorové rozdíly týkající se výcviku, kterým se psychoanalytikové mají připravovat na své budoucí povolání, vyhrotily natolik, že se od mateřské společnosti odštěpila skupina, v jejímž čele stál spolu s Danielem Lagachem právě Jacques Lacan. Podnět k tomuto rozkolu daly spory, které se rozvinuly kolem otázek týkajících se vznikajícího Psychoanalytického institutu, a Lacan vyložil své názory ostře polemickým způsobem v přednášce konané na římské univerzitě při příležitosti Kongresu psychoanalytiků románské jazykové oblasti v září roku 1953; její text byl později otištěn v jeho Ecrits pod titulem Funkce a pole promluvy a řeči v psychoanalýze. V roce 1963 vedly však další rozpory k tomu, že se odštěpená skupina dále rozdělila na Francouzskou psychoanalytickou asociaci, která se podobně jako Pařížská psychoanalytická společnost stala součástí Mezinárodní psychoanalytické asociace, a na Pařížskou freudovskou školu, která svou činnost rozvíjela pak mimo rámec Mezinárodní asociace a k současnému vývoji této organizace zaujímala stanovisko ostře kritické. V jejím čele stanul právě Jacques Lacan.

Pokračování textu Jiří Pechar: Lacanova polemika s jáskou psychologií →