Archiv štítku: astrologie

texty a informace o astrologii

Praxe humanistické a transpersonální astrologie

 

The true goal of chart interpretation in humanistic and transpersonal astrology is not the description of the dispositions or potential indicated by the nativity (a chart drawn up for the moment of birth). Rather, it is the encounter of two people over the symbols of the chart. The three entities involved, i.e. the astrologer, the seeker and the chart symbols, can give rise to the possibility of insight into personal history from a new angle through verbal understanding. Astrological consultation, therefore, is a dialogue of two people using a symbolic languag

 

Pravým cílem interpretace horoskopu v humanistické a transpersonální astrologii není popis dispozic či potenciálu, který nativita (horoskop sestavený pro okamžik narození) naznačuje. Je jím setkání dvou lidí nad symboly horoskopu. Trojice zúčastněných astrolog-hledající člověk-symboly horoskopu  ⃰ dokáže skrze slovní porozumění osobní historii nahlédnout z nového úhlu pohledu. Astrologická konzultace je tedy rozhovor dvou lidí za použití symbolického jazyka.

 

 

 

Z pohledu humanistické a transpersonální astrologie nepracuje astrolog s horoskopem jako s orákulem, tj. nevěští. Člověk přicházející na astrologickou konzultaci proto není nucen se rozhodovat, zda astrologii věřit či nevěřit. Astrologická práce je o zkušenosti s popisem světa vnějšího i toho vnitřního. Není vědou ani pavědou, uměním ani matematikou, poezií či vnuknutím, je symbolickým jazykem. Svými symbolickými prostředky se snaží něco se dozvědět o účasti člověka ve světě. Je jazykem, který lidem pomáhá vyrovnávat se s obtížemi a chaosem života.

 

 

 

Hlavní kořen západní astrologie můžeme hledat v oblasti Předního východu, v Mezopotámii. Astrologie se zde rodí spolu s písmem.¹ Potřeba zaznamenávat řeč vedla k tvorbě písma a obyvatelé Meziříčí se svým způsobem analogicky přiblížili tehdejším bohům a jako oni začali písmem „tvořit“ – ve smyslu něco oživovat. Bohové lidem podávali informace skrze rozdíly v pohybech nebeských objektů, poutajících jejich pozornost. Všímaví obyvatelé Mezopotámie sledovali vše, co se kolem nich ve dne a v noci odehrávalo. Pohyb planet je vedl k poznání, že právě nebeská tělesa a nebeské jevy si bohové vyvolili za své písmo a jimi píší lidem zprávy, které pak stačí jen číst. Pozorování oblohy pro ně bylo stejné „čtení“, jako zkoumání znaků klínových tabulek a jejich následné četba. Jazykem dnešního světa jejich aktivitu vnímám slovy Gregory Batesona, pro kterého je informací v rámci jeho epistemologie „každý rozdíl, který hraje roli (tj. relevantní odlišnost).“² Schopnost mysli sledovat (v našem případě například rozdíly v pohybech hvězd a planet) se stává třetí entitou, vstupující do hry. Na poli lidské mysli se odehrává poznání informace „rozdílu, který hraje roli“.  Astrologie, tedy astro=hvězdy a logos (λόγος od legein, sbírat, mluvit, počítat)=sběr rozdílů, je jazykem, kterým lidé zaznamenávají sběr „rozdílů“ v pohybu nebeských těles, Země a Měsíce, a kterým pak symbolicky vyjadřující pohled na jejich vlastní život.

 

 

 

Mezopotamští bohové nikdy nehovořili skrze „média“, jako je tomu například u semitských proroků, promlouvajících božími ústy na základě vnuknutí, nýbž zaznamenávali budoucnost skrze hvězdy, které sami stvořili. Tento rozdíl je důležitý právě ve vztahu k otázce, se kterou se astrologie většinou potkává – a to, zda jí věřit či ne. Poznat „znaky“ bohů vyžadovalo dlouhodobé studium a schopnost být dobrým pozorovatelem (v akkadštině se astrologové nazývali bárú, „pozorovatelé“). ³ Mezopotamští astrologové vlastně dedukovali z dostupných informací možný vývoj událostí. Z těchto pátrání se zrodily „příručky“, které začaly být sestavo­vány již začátkem 2. tisíciletí a jejichž obsah se postupně a systema­ticky zvětšoval a rozšiřoval na všechny sféry, jež byly zároveň i předmětem působení bohů, a v důsledku toho byly schopny pojmout a zprostředkovat jejich poselství.“

 

 

 

Podobně i současná astrologie potřebuje penzum znalostí a dovedností, které astrologovi umožňují „číst“ ve hvězdách. Není to jenom znalost oboru a schopnost vypočítat pozice planet, je to i schopnost interpretace symbolů. Práce astrologa je srovnávat konkrétní ideje získané vnímáním a extrahovat z nich společné prvky. Současný astrolog je víceméně obrácen svým pohledem do záře obrazovky komputeru a ponejvíce sleduje změny v grafickém záznamu pohybu nebeských těles. Ty pak dává analogicky do souvislostí s životem lidí, kteří přijdou se zájmem o výklad horoskopu. Astrolog používá symbolický jazyk k tomu, aby pomohl druhému člověku zorientovat se ve svém životním příběhu, uvědomit si jeho tempo, směr, rozpoznat v něm cyklicky se opakující tendence.

 

 

 

Astrologickou konzultaci lze zařadit do sféry pomáhajících profesí, tedy do oblasti, která je plně zaměřena na pomoc druhým. Astrolog by měl umět své řemeslo, tedy měl by znát principy, z kterých vychází. Měl by se snažit dodržovat etické zásady ⁵ a také by měl neustále rozšiřovat poznatky o své vlastní osobě. K práci s druhými lidmi je třeba mít dobrý background v sobě, k čemuž výrazně přispívá sebezkušenostní psychoterapeutický výcvik.

 

 

 

V tomto ohledu se jako důležitý impuls, který do astrologie vnesl D. Rudhyar, ukazuje nutnost vnímat astrologický koncept jako symbolický jazyk, klást důraz na člověka, nikoli na události a opírat se o cyklický pohyb těles sluneční soustavy. V tomto podání se humanistická a transpersonální astrologii jasně vymezuje. Rudhyar ve svých astrologii věnovaných knihách často hovoří o aktualizaci potenciálu, který horoskop symbolizuje. Tady je nutno zastavit se a zapřemýšlet, co tím míní. Horoskop pro Rudhyara symbolizuje „strukturu individuálního jáství a ne životní obsah“. ⁶ Horoskop se opírá o archetypální vztahy a cykly, neboť se odehrává na 360°kruhu. Symboly, které astrologie používá, „integrují jednotlivé zkušenosti velkého počtu osob“.⁷ Připustíme-li si myšlenku, že člověk myslí v obrazech, pak je nám zřejmá věta Paula Ricoeura, že „symbol dává myslet“. Nejsme však schopni ho myslet plně, ve všech jeho významech. Symbol nám otvírá cestu k vlastnímu vědomí. Zde nachází své místo astrologie, neboť v člověku otevírá nové pohledy na vlastní situaci a váže jednotlivé události lidského života do smysluplného příběhu.

 

 

 

V aktualizaci potenciálu obsaženého v symbolech astrologie vychází Rudhyar z dvou premis pro interpretaci symbolů:

 

1. objektivní analýza nejvýznamnějších rysů symbolického obrazu,

 

2. vztah symbolu ke všem ostatním symbolům v soustavě celého cyklického procesu. ⁸

 

To jsou klíčové body pro práci humanistického astrologa. Plně rezonují s postupy Gestalt terapie, která pojímá jedince, jeho self, jako vztahové. Člověk nemůže sám sebe rozvíjet o samotě. Právě setkání s druhým člověkem a prostředím, které je obklopuje, nabízí možnosti sebepoznání a rozvoje. Sám sebe tedy „neaktualizuji v izolaci, ale vždy ve vztahu s prostředím“. ⁹  Slovy Rudhyara: „Žádný izolovaný jev nemá smysl sám o sobě. Nabývá smyslu teprve vztažením k širšímu celku nebo pro cestu, jehož je součástí.“ ¹⁰

 

Aktualizace potenciálu horoskopu se odvíjí tím, že do vztahu vstoupí astrolog a člověk hledající.  Humanistická astrologie pracuje z pohledu trojice astrolog-člověk hledající-symboly horoskopu, kde třetí ze zmiňovaných v sobě nese odkaz kultury, z které oba zúčastnění čerpají. Kulturní odkaz astrologických symbolů je neustále doplňován a rozvíjen ruku v ruce s tím, jak lidé žijí a jaké symboly potřebují. Mohli bychom říct, že astrologická konzultace čerpá z hravé dimenze lidské existence. Symbolická hra astrologického jazyka nalézá hledajícího člověka v přechodové fázi, kdy se do rozporu dostává jeho vnitřní svět se světem vnějším. (Hledající člověk vyhledá astrologa většinou ve fázi obtíží a osobní nepohody.) Astrolog v této fázi, během astrologické konzultace, provází hledajícího člověka na cestě k jeho plné osobní kompetenci. Konzultace se stává prostorem „dětského pokoje“, na kterém se dva lidé snaží přivést do stavu dětské hravosti. Je to právě tvořivý stav, ve kterém už každý sám nalezne obranu proti úzkosti a tlakům, a uvědomí si: „JSEM NAŽIVU“, že jsem sám sebou. Sdílení pocitů, uvolnění skrze vzájemné porozumění si prostřednictvím astrologických symbolů může vést k nalezení účelu a smyslu života hledajícího člověka. „Předpokládáme, že přijetí reality je nekonečný úkol a žádná lidská bytost není prosta napětí, které způsobuje střetávání vnitřní a vnější reality; tomuto napětí ulevuje existence intermediální sféry zkušenosti, která je nesporná (umění, náboženství, apod.). Tato intermediální sféra bezprostředně navazuje na sféru hry malého dítěte, „ztraceného“ ve své hře.“ ¹¹

 

 

 

Shrnutí:

 

Současný astrolog nevěští budoucnost, jak by se mohlo na první pohled zdát, ani neříká, jaký kdo je a není. Odmítá totiž pozici vševědoucího experta. Pracuje v roli průvodce, který druhého člověka provází jeho životním příběhem ve snaze o dosažení plnosti osobní zkušenosti. Hravá interakce v duchu hluboké lidské solidarity řadí humanistickou a transpersonální astrologii oprávněně mezi pomáhající profese. Symbolický koncept astrologie nabízí v každé době znovu a znovu možnost stavět a rozvíjet svou představivost nezbytnou k životu. Tvořivost, kterou může například zažít hledající člověk spolu s astrologem, dává pocit propojení s okolím, pocit napojení na existenci druhých, tedy pocit účasti na celku.

 

 

 

Nic není pevně dáno-psáno ve hvězdách, ale čteme-li společně v jejich formacích a cyklech, dozvídáme se v první řadě mnohé o sobě samých, což je velmi dobrý základ k tomu, abychom vnímali vztahy s lidmi a prostředím tady-a-teď, a tím kompetentně čelili událostem, s kterými se v budoucnu potkáme.

 

 

 

Poznámkový aparát:

 

⃰„hledající člověk“ (Zavádím tento výraz s tím, že vnímám jeho neúplnost či pregnantní nedostatečnost. Záměrně se chci vyhnout slovu klient, které svým významem neodpovídá postavení člověka přicházejícího na astrologickou konzultaci).

 

 

 

1. Jean Bottéro, Mezopotámie, Academia 2005: 216-217
2. Grefory Bateson, Mysl a příroda, Malvern 2006: 195
3. Bottéro,2005: 218

 

4. tamtéž,: 218

 

5. odkaz na Etické zásady humanistického a transpersonálního astrologa, www.transformotor.cz

 

6. Dane Rudhyar, Astrologie osobnosti – Reformulace astrologických konceptů a ideálů v termínech současné psychologie a filosofie – Epilog, 1936, pracovní překlad Ludmila Plášková, zdroj www.astrologie.cz

 

7. Dane Rudhyar, Astrologická mandala, Půdorys 2003: 13

 

8. tamtéž: 38

 

9. John Bernard Harris: How Group Therapy Works, www.mgc.org.uk

 

10. D. Ruhyar, Astrologická mandala, 2003: 38
11. Pavel Barša, Panství člověka a touha ženy, Slon 2002: 111 (odkaz na Winnicott 1999 (1971): 13)

 

Text otištěn v religionistickém časopisu Dingir č.2 r. 2013

 

Martina Lukášková (nar. 1971) je astroložkou, psychoterapeutkou s akreditovaným výcvikem INSTEP, s Pavlem Turnovským vyučuje astrologii v kurzu Astrologie pro statečné.

w_dingir_marluk_cover

Astrologická konference III. – Astrologie na rozcestí aneb tři cesty k vykročení

Tomáš Daněk: Peklo obrazotvornosti aneb miscelanea

Domnívám se, že každý astrolog je zmítán neřešitelným dilematem: „Vykládám, co vidím v horoskopu nebo tvořím svou imaginací jeden z nespočtu možných světů, který útek plátna horoskopu umožňuje?“ Nejsem si jist, že lze toto dilema „odmávnout“ s tím, že „je to v pohodě“. Co pro naše porozumění světu vlastně obraz a obrazotvornost představují? O čem je tenhle balanc na hraně a co lze o téhle hraně říct?

Martina Lukášková: Má žena v astrologii své místo?

Dokáže být humanistická astrologie ve svém principu zaměřená na člověka také zaměřená na ženskou roli? Kde na poli astrologie hledat ženu, její roli a místo? Jaký je vlastně jazyk astrologie? Je možná souhra mezi mužským a ženským pohledem a interpretací? Nástin otázek, na které se pokusím nabídnout odpověď.

 

Petr Lisý: Kosmos a psýché – Archetypová kosmologie a astrologie v pojetí „kalifornské školy“ Richarda Tarnase a Stanislava Grofa.

 

Na bázi společné výuky R. Tarnase a S. Grofa na Kalifornském institutu integrálních studií (CIIS) vznikla ve spolupráci s jejich následovníky nová disciplína nazývaná „archetypová kosmologie“, která se opírá především o Tarnasovo pojetí astrologie a kulturní historie, představené v jeho zásadní knize „Cosmos and Psyche“. Cílem přednášky je představit specifické rysy a rodící se kontury tohoto nového a nadějného světonázorového konceptu.

 

KDY: 18. 4. 2013

 

KDE: v Emauzském opatství, Vyšehradská 320/49, Praha 2

 

V KOLIK: v 18:00 – 21.00 hod

 

MAPA: http://www.mapy.cz/#x=14.421028&y=50.072112&z=15&d=addr_8940155_1&t=s

 

VSTUPNÉ: 150,- Kč

Rudhyar – První dům v horoskopu

 

Z hlediska astrologie s na jedince soustředěným přístupem, akt dýchání určuje první okamžik individualizované existence. V okamžiku prvního nádechu se otevírá ventil v srdci, krev se žene do plic a dva základní životní rytmy lidského organismu, proudění krve a dýchání, začínají fungovat. Třetí rytmus, o kterém pravděpodobně nic nevíme, který poukazuje na pulsace mozkomíšního moku, který se sám o sobě vztahuje k elektromagnetickým – „éterickým“ – proudům, může být také zahájen.

Identifikace „života“ s dechem je stará jako lidské myšlení. Sanskrtské termíny prána a átman poukazují na dech ve dvou rozdílných úrovních. Stejně tak řecké slovo neuma, které má význam dech i duch, a latinské slovo anima značící duši. V ještě širším smyslu, existence v sobě zahrnuje pohyb, dynamismus, rytmickou změnu.

V biblické knize Genesis je veškerá existence vyřčena a začíná božím příkazem „Budiž Světlo“. Ale toto Světlo není sluneční světlo, jak může být rozpoznáno z následujících biblických zpráv. Je to pohyb, vibrace a proto tedy rytmus. Nezrozený plod zakouší rytmy, ale tato zkušenost se odehrává v uzavřeném prostředí ovládaném rytmy matky. Pouze pokud lidský organismus vstupuje do otevřeného prostředí vesmíru může začít fungovat aktivně a pozitivně jako „jednotlivá osoba“. Být zrozen jako jednotlivá osoba znamená dýchat. Z tohoto důvodu jóga, která usiluje o spojení individuality s univerzálním Celkem praktikuje pránájámu – doslovně smrt dechu. Záměrně disindividualizuje a odosobňuje jedincovo celkové bytí nebo alespoň jeho vědomí.

Proto je tedy dýchání prvním činem nezávislé existence v otevřeném prostředí vesmíru. Je prvním projevem bytí. První dům nativity začíná ascendentem, symbolem východu Slunce, začátku aktivity na naší planetě a obvykle všech začátků. Každá zkušenost může být novým začátkem. Každý jedinec může být kdykoliv znovuzrozen. Může vztahovat sám sebe k svému vesmíru novým způsobem, jedinečným způsobem – jeho vlastním způsobem. Tento způsob dává formu nebo alespoň existenciálně manifestuje jeho identitu, – která určuje také způsob kterým je orientován k vesmíru.

Co zde míním vesmírem je jednoduše bytí, jak ho tato jednotlivá osoba může vidět, cítit, znát, zakoušet. Můžeme mluvit o tomto vesmíru na třech hlavních úrovních. Člověk je narozen v biosféře Země – první úroveň. Je také narozen v solárním systému – druhá úroveň. Může sám sebe vědomě vztahovat a účastnit se aktivity galaxie, jíž je solární systém pouze malou částí – třetí úroveň. Za galaxií si může představit buď konečný einsteinovský vesmír, nebo nekonečný prostor a pravděpodobně obě dvě koncepce mají svůj díl pravdy. Protože jakýkoliv realistický a zkušenostní účel, cokoliv, by měl končit u galaxie – a skutečně vždy platí, vědět kde a kdy skončit s intelektuálními spekulacemi aby se vědomí neztratilo v oceánu čirého nerozlišování a existenciálně prázdných abstrakcí.

Tyto tři úrovně – zemská biosféra, solární systém a galaxie – jsou velmi skutečné, alespoň potenciálně. Připouštějí bytí námi zakoušené, proto tedy mohou být použity jako symboly tříúrovňového procesu vývoje individuálního já. Tento vývoj probíhá teoreticky ve třech fázích, probíhá ve všem, z hlediska lidské zkušenosti a růstu typu vědomí, které může být formulováno a převedeno v čin. Tento tříúrovňový proces může také poukazovat, alespoň v archetypálním smyslu, na tři základní periody lidského života, individuálně a vědomě naplněného : od narození do 28 let, od 28 do 56 let, od 56 do 84 let. Osmdesátičtyřletý cyklus je uranskou revolucí kolem Slunce, a protože Uran je hlavně symbolem transformace a metamorfózy, tento cyklus poukazuje na člověka působícího na úrovni, na které jsou možné stálé transformace. Z jiné strany – tradiční sedmdesátiletý cyklus existence, 3 × 20 + 10 – poukazuje na lidský život ovládaný biologickými a společensko-kulturními tradicemi a dvacetiletými cykly vztahu Jupitera se Saturnem a mělo by být samozřejmé že většina lidských bytostí stále působí na této úrovni existence a vědomí.

Číslo 28 bylo uvažováno jako „číslo člověka“. Vztahuje se ke 4 a 7 a tak představuje vrchol skutečného zpracování sedmiletého cyklu, neboť 4 je symbolem konkrétnosti. 84-letý cyklus obsahuje tři 28-leté cykly, dvanáct sedmiletých období, které přivádí tento cyklus k potenciálně plné kosmické manifestaci. V okultnějším smyslu tento 84-letý cyklus poukazuje na budování nesmrtelného Kristova těla, nebo v buddhistické terminologii Diamantového těla, výsledku „sňatku Nebe a Země“.

K těmto cyklům se vrátím v další kapitole, protože to co se nás zde týká, je skutečnost, že se zkušenostmi, na které každý z dvanácti domů poukazuje, se můžeme setkat a alespoň potenciálně jim dát smysl na třech základních úrovních. Jedinec může být narozen a znovuzrozen na každé z těchto úrovní. Rovněž, může zakoušet a jednat s tím co vlastní z hlediska několika souborů hodnot – druhý dům – jakož i rozvinout svůj jedinečný přístup k svému prostředí – třetí dům – také na třech rozdílných úrovních. Potom, jak se snaží najít opěrný bod, na kterém by vybudoval pevný a bezpečný smysl osobní aktivity, může najít takový opěrný bod buď v povrchních vztazích a tradičních způsobech své rodiny, nebo v hlubších úrovních svého kolektivu, národní kultury – symbolizované hlavním kořenem velkého stromu. Může také proniknout symbolickým jádrem Země, což značí skutečným centrem jeho „globálního“ bytí – čtvrtý dům.

Vraťme se nyní k prvnímu domu: lidská bytost se fyzicky narodí z matčiny dělohy. Může – dosud však nepotřebuje – zakoušet psychologicky druhé zrození jako individualizovaný jedinec postupně si stále více vědomý svého místa a funkce ve svém společenství. Toto je zrození jeho individuality, zatímco první zrození bylo zrozením „organicity“. Někteří jedinci dosahují úrovně třetího zrození – zrození Světla nebo duchovní reality.

Jestliže se tyto tři úrovně procesu zrození uvažují jako časová posloupnost vývoje, potom mohou poukazovat na začátky tří 28-letých cyklů vědomé individuální existence – teoreticky na aktuální úroveň zrození – na období mezi 27,5 a 29 lety, a mezi 56 a 59 lety. Ale tyto tři úrovně mohou být uvažovány také bez vztahu k času, protože alespoň potenciálně jsou zde stále, člověk může fungovat na každé úrovni a na všech úrovních, jestliže se jeho vědomí může nějak naladit na vibrující stupně těchto úrovní a stát se vědomým si svých specifických horizontů. Každý člověk žije zároveň v biosféře, v solárním systému a v galaktickém vesmíru, ale málo lidí si je vědomo všeho toho co to v sobě zahrnuje.

První dům jedincovy nativity naznačuje především typ zkušenosti, pomocí níž objeví, kdo je jako jedinečná individualita. Takový objev může být učiněn na třech úrovních vědomí, které mohou být nazvány – instinktivní, mentálně-kulturní a spirituálně-kosmická. Tyto úrovně mohou být dosaženy v aktivním dynamickém stavu vědomí nebo přemítavě a pasivně. Ovšemže každá astrologická indikace může být vždy interpretována pozitivně nebo negativně, což znamená reflexivně. První dům a jeho počátek nebo hrot, Ascendent, naznačuje jak uskutečňování může být děláno efektivněji a významněji, aby se uvolnil individuální soubor potencialit charakterizující jedinečnou osobu. Později uvidíme, jak může být interpretována přítomnost každého zodiakálního znamení a každé planety v prvním domu.

V předcházejícím odstavci jsem mluvil o úrovních vědomí. Každá zkušenost může být vnímána jako zkouška osobního vědomí a jako zkouška připravenosti a ochoty být zrozen znovu. Převážná většina lidských bytostí, ale implicitně pokud ne výslovně, odmítá být zrozena znovu. Jedinec může zavírat svůj mentálně-spirituální zrak před potenciálním významem zkušenosti – to znamená, před tím co může přinést a mohlo by ho pobídnout k provedení činu sebeobjevení. Indická filosofie stále mluví o osvobození nebo vysvobození z máji, z tužeb, které mají své kořeny v základní neznalosti postavení člověka. Ale to co je podstatné, není osvobození, podstatnější je umožnit zrození nové formy vědomí, nového způsobu existence na nové úrovni.

Každá hluboce a celkově žitá zkušenost může v jedinci probudit vůli znovuzrodit se a transformovat nebo transcendovat, přesto určité typy zkušeností jsou při dosahování tohoto přiměřenějšími, významnějšími a účinnějšími prostředky než jiné. Musíme se podívat na první dům a hlavně ascendent, abychom přišli na to o jaké zkušenosti může jít. Přirozené procesy růstu nemohou, nebo spíše neměly by být urychleny, aby vědomí nezahrnovalo svéhlavé jednání. Někdo může „pozorovat a čekat“ – a nějaká vůle říká modli se – bez požadavku života, jímž přichází magická zkušenost, bez nedočkavé touhy.

Neočekávané je obvykle nejzjevnější, ale jen někdo může polarizovat vědomí k neočekávanému. Někdo může vytvořit a udržovat – což je těžší – kvalitu připraveného očekávání, (v širokém smyslu se o tom můžeme znovu zmínit jako o motlitbě), které se vyhýbá pasti vyžadující dílčí životní událost, vnější nebo vnitřní. Nicméně to co má být uskutečněno jako první a přednostně, nemůže být vdechnuto opravdu hlubokým a oživujícím nádechem bez toho, aby se předtím nevyprázdnily plíce a na jiné úrovni existence psychické bytí a vědomí.

Být prázdný, naplňovat se , reagovat na příliv čehokoliv co je bytostí zakoušeno – toto jsou tři fáze téměř dialektického procesu. Ale z hlediska lidské existence bychom si měli uvědomit to, co přichází první a čím je bytost zaplněná – neautentickými, neindividualizovanými obsahy, karmou druhu homo sapiens, jednotlivé rasy, kultury a rodiny, a mohlo by být dodáno, nevědomými, zakrnělými zbytky předchozích vtělení. Novorozenec je naplněn matčiným obsahem, dítě se během času naplňuje společensko-kulturním obsahem. Jestliže má zakusit druhé zrození, musí se vynořit z této kolektivní společensko-kulturní matrice. Musí objevit individuální tón svého bytí, svou vlastní mantru, své nebeské Jméno. A když není žádný Iniciátor, který by mu poskytl jeho skryté Jméno, musí ho objevit v nějakém hlubokém vzedmutí vědomí. Ale ve skutečnosti je tímto nebeským Jménem jeho nativita.

Síla tohoto Jména je v tom, že individualizuje a odděluje. Čím větší intenzita, ostrost, přesnost charakteristik tohoto Jména – zjevovatele individuálního osudu – tím silnější nevyhnutelné vědomí samoty, které následuje po zjevení. Ježíš žádal své následovníky „Vydělte se“ Aforismy Patandžaliho Jógasútry zdůrazňují to co bylo přeloženo jako „izolace“. Za dávných časů nebylo hinduistickým čélům dovoleno dotýkat se jakékoliv lidské bytosti, spali na matracích naplněných vlastním dechem, aby tak byli izolováni dokonce od zemského magnetismu.

Dnes působíme na odlišné úrovni. Ve staré Indii muselo být překonáno hluboké vědomé spojení s kmenem a zemí, zatímco v tomto století, zvláště ve Spojených státech to je pronikavý pocit nepatření nikam, nezakořeněnosti a psychického odcizení. Proto tedy je ohniskem nového způsobu života celková příbuznost, a ideální je život v komuně s celkově otevřenými formami vztahu. V této situaci může být oprávněněji zdůrazněn symbol descendentu – hrotu sedmého domu – než symbol ascendentu. Přesto skutečná komuna dní, které přijdou, by měla být něčím v čem se jednotlivci vědomě a záměrně setkají, proniknou za svá společensko-kulturní ega a zakusí harmonii holistické vzájemné závislosti, kdy každá bytost bude připravena a ochotná hrát svou osudovou roli v rámci celku.

Slovo izolace se etymologicky nevztahuje pouze ke slovu solus „sám“ ale i k sol „Slunce“. Každé slunce je izolováno v prostoru, je středem skupiny planet na které vyzařuje svou oživující energii, přesto je Slunce také hvězdou, a jako hvězda je jednou z mnoha v bratrstvu hvězd v galaxii. To je jistě nejzjevnější symbol. Individuální jedinci jsou jako Slunce, nebo se zdají být, oddělení. To je cena která musí být zaplacena za individualizaci – často tvrdá cena, požadovaná za neodmyslitelně tragický proces. Ale být oddělen nemusí znamenat cítit se osamělý, a ještě méně odcizený.

Žádné slunce nevyzařuje život na své planety v prázdném prostoru, žádný jedinec není narozen na cizí Zemi. Každé slunce je hlavně hvězda v galaxii a každý jedinec je narozen, aby naplnil funkci, aby odpověděl na potřebu lidstva a Země, jediného domova lidstva. Ale v takových dobách jako je naše, by se člověk, alespoň na nějakou dobu, měl odloučit od části lidstva která ho zrodila, proto aby mohl žít svou „dharmu“, kterou se potřebuje stát. Staré okultní přísloví říká: „Když syn opouští matku, stává se otcem.“ Semeno musí opustit rostlinu, která mu dala formu a základ předtím, než se může stát zárodkem nové rostliny, možná na vzdálené půdě, ke které bylo zaváto křídly osudu.

Člověk, který takto zakusil druhé zrození jako jedinec postupně si stále více vědomý svého osudu, musí být v nějakém smyslu odlišný od jiných lidí, skrývajících se za matrici své společnosti. Přesto odlišnost může být jednoduše negativním výrazem, pro mnoho individuálních tendencí, zdůrazňujících a velebících jeho odlišnost od kolektivu. Příkaz „Vyděl se!“ je oprávněný pouze jako nutný prostředek k zakončení, ale toto zakončení, jednou dosažené, jak se často děje, pouští z mysli prostředky jako bezcenné. Vědomí nemůže déle přesvědčivě soustředit svou pozornost k těmto prostředkům.

Pocit odlišnosti plodí vědomí rozdělenosti, odstupu, neslučitelnosti a možná fanatismu, díky kterým se jedinec objevuje. Pozitivním doplňkem odlišnosti je individualita. Být odlišný znamená vystupovat ze středu skupiny – ne protože někdo chce nebo je povznesený nad tuto skutečnost – ale jednoduše proto, že jiní členové skupiny mohou fungovat zmateně a neautentickým, nezformovaným a necharakteristickým způsobem, odlišný jedinec žije autentický a zformovaný život, který odhaluje jedinečný charakter jeho bytí a osudového postavení. Jeho život je řadou „Signatur“ kterými označuje všechno čeho se dotýká svým vlastním géniem, v kterékoliv oblasti aktivity může předvést své typické skutky.

Takový člověk je zdrojem, zatímco člověk jehož touha má být „originální“ se zajímá hlavně o zdůrazňování odlišnosti, na kterou je jeho ego tak pyšné, možná za hranicemi vkusu a platnosti. Dychtění po originalitě konzervuje a mumifikuje rozdíly, ale vespod všech rozdílů zůstává jedinec základnou obecného lidství.

Tajemstvím znovuzrození – znovuzrození v jádru každé zkušenosti – je vyprázdnit vlastní já, přesto klidně a ve víře udržovat tvar nádoby do které může plynout déšť ducha, někdy potom jí i protékat. Pramen je místo, kterým voda, skrytá v obrovském prostoru země, proudí. Každá zkušenost může být takto pramenem nového, transformujícího, tvořivého životního vývoje. Každá zkušenost se nalézá zjevená na ascendentu okamžiku v kterém se stává.

Mluvit o ascendentu a prvním domu jako o něčem co představuje „osobnost“ pojímanou jako prchavou a většinou iluzorní skutečnost existence, jak činí mnoho teosoficky orientovaných astrologů, a glorifikovat Slunce v nativitě jako symbol „duchovního Já“ nebo „Individuality“, znamená opomenout ústřední skutečnost duchovního života jak může být dnes žit individualizovanými jedinci. Ascendent je opravdu nejprchavější a nejhůře poznatelný faktor v nativitě, ale právě protože je nejprchavější a nejindividuálnější, je bodem manifestace univerzálního ducha – nebo Boha. Bůh jedná pouze skrze jednotlivé. Všeobecnosti a obyčejná životní síla patří k zprostředkujícím říším, k úrovni kosmické stavby a formativních působení. Duchovní se vtěluje pouze do individuálního – On nebo To zastiňuje skupinu. Nejvyšší zodpovědnost závisí vždy na jedinci. V přesném okamžiku, nejurčitějším způsobem, osud promlouvá a jedná skrze jednotlivé.

První dům nativity poukazuje na oblast zkušenosti, v které může promlouvat osud a v určitých okamžicích popohánět provedení specifických činů. Co potřebuje individuální jedinec, který by mohl být takovým soustřeďujícím činitelem božského, je úplná ochota, úplná otevřenost jakýmkoliv a všem okolnostem a požadavkům existence. To je naprostá užitečnost, ale užitečnost orientovaná na tu stránku života světa, která má pro tuto jednotlivou individualitu charakter autenticity.

Často se může objevit že vzezření jedince, zvláště struktura jeho tváře a jeho vnějšího výrazu jsou studovány ve spojitosti se znamením zvěrokruhu, které vycházelo při narození. Hlava symbolizuje základní charakter individuality osoby jako vědomé bytosti. Všechno dospěje ke svému vrcholu ve výrazu, alespoň za normálních okolností, protože obličej vyjadřuje podobu individuality. Bylo řečeno, že oči jsou okna duše, ale hlava je příbytkem toho, co dalo individualitu dohromady. To odráží tvůrčí Slovo na počátku.

Znamení zvěrokruhu na ascendentu nám říká mnohé o tom, co se týká dharmy jedince, – což je ústřední možnost, kterou by se měl jedinec snažit vědomě aktualizovat jako nádoba nebo čočka, skrze kterou může Božské působit. Jestliže se v prvním domě nacházejí planety, naznačují typ nebo typy funkcí které budou v procesu objevování jedincova autentického bytí nejhodnotnější.

Být, dýchat, začínat a vždy a stále začínat znovu, setkat se a odhalit přítomnost Boha a schopnost tvořivé osobitosti v každé zkušenosti, mluvit s oprávněním dharmy: toto jsou klíčová slova. Rozjímání nad těmito klíčovými slovy může vést jedince k samému zdroji jeho nebo jejího vlastního bytí.

*

zdroj: DANE RUDHYAR: THE ASTROLOGICKAL HOUSES – The Spectrum of Individual Experience, vydalo v roce 1972 nakladatelství DOUBLEDAY, Garden City, New York

pracovní překlad Jiří Markes

*

VYTVOŘENO VE SPOLUPRÁCI S ASTROLOGICKOU ŠKOLOU PRO STATEČNÉ

PAVLA TURNOVSKÝHO & MARTINY LUKÁŠKOVÉ

u příležitosti 20. výročí jejího založení v roce 1992

*

Pavel.Turnovsky@gmail.com – astrologMarLuk@seznam.cz

www.rezonance.cz www.transformotor.czwww.astrologie.cz

Rudhyar: Planety vztahující se k nevědomí

Rudhyar: Planety vztahující se k nevědomí

A. OSOBNÍ NEVĚDOMÍ

Způsob kterým byly objeveny planety Neptun a Pluto slouží jako symbolická ilustrace vztahu mezi vědomím a nevědomím. Byly objeveny tak že jisté anomálie v chování Urana mohly být vysvětleny pouze postulátem vlivu jiné planety za jeho oběžnou drahou. Takový vliv byl důkladně zjišťován, a poloha Neptuna byla přibližně určena, poté byli astronomové schopni tuto planetu nalézt na místě takto analyticky určeném.

Existence mnoha psychologických anomálií, neuróz a supernormálních stavů stejně tak přivedla některé psychology k pokusu zmapovat neznámou psychologickou říši existence, čímž bychom pochopili dosud většinou náhodný způsob, jak vyvádí z rovnováhy vědomé chování. Je zřejmé že naše vědomé ego není vždy pánem ve svém domě, že čas od času zaplavují naše vědomí síly, které se zdají přicházet odnikud nebo z nějakých ancestrálních mlh. Pryč jsou naše úzké kategorie a bariéry, zapomenut je smysl naší sebezáchovy a naší společenské instruktáže – a pohybujeme se zmatení, ovlivněni hlubokými příkazy, které jsou sdělovány nerozpoznanými silami.

C.G.Jung byl možná první moderní psycholog který rozpoznal že říše těchto neznámých sil je skutečně dvojitá. V tom byl pouze následovníkem (možná nevědomě) staré kabalistické tradice která mluví o „paměti přírody“ a „astrálním světle“ které je také dvojité, nižší a vyšší, nepoctivé a dostávající do osidel ve své nižší podobě, nebeské a čisté v té vyšší. Jungova interpretace osobního a kolektivního nevědomí je navenek přirozeně velmi odlišná od okultního učení týkajícího se astrálního světla, avšak kolektivní nevědomí se jednou může ukázat jako nezbytné k posílení a prohloubení nevědomí osobního.

Jak jsme již viděli, osobní nevědomí je celkovým souhrnem potlačených nebo ponořených obsahů psyché člověka. Freud začal studovat tuto říši v které jsou skryta semena neuróz, a do které zasouváme všechny pocity, myšlenky, dojmy které odmítáme přijmout do svatyně naší vědomé bytosti a následkem čehož se jim vyhýbáme ze strachu, odporu nebo potlačené zášti. Život nám přinesl tyto psychické skutečnosti a naplnil je vitální energií, ale místo abychom umožnili, aby se tyto vitální energie vyčerpaly ve vzájemném vztahu s egem, ve sféře našeho vědomého myšlení a chování, jaksi obracíme tok této energie a zasouváme zneklidňující myšlenky nebo pocity, dojmy nebo podvědomá tušení do temných sklepů odkud je paměť nemůže přivolat na světlo vědomí. Zde mohou zahnívat a tlít, vysílajíce do vědomí jedovaté emanace, nebo nás může podzemní tlak který uplatňují nevědomě vést ke skutkům a myšlenkám matoucím naše vědomé ego.

Astrologie patrně nezná způsob jak prozkoumat tyto skryté a potlačené obsahy osobního nevědomí, avšak zahrnuje ve svém symbolismu určité prvky které nám umožňují rozpoznat a analyzovat působení represivních tendencí které deformují a přehrazují normální tok psychologických funkcí. Jinými slovy, může odhalit zpětný proud psychické energie z vědomí do nevědomí jak se odehrává v psyché. Může určit polaritu psychologických funkcí, z nichž část působí v represivním a dovnitř mířícím směru, a jiných které působí normálním způsobem, z centra ven.

Zde se dostáváme k faktoru planetární regrese. Následkem skutečnosti že na Zemi vidíme solární systém z jaksi periferního bodu a ne ze středu, se ostatní planety systému pohybují zdá se nestejnoměrným způsobem. Někdy se zdá jakoby stály, a jindy se pohybují zpětně ve směru protikladném k jejich normálnímu postupu okolo Slunce. V prvním případě mluvíme o stacionární planetě, ve druhém o planetě retrográdní. Jinak je planetární pohyb přímý. Tyto geocentrické charakteristiky planet (Slunce a Lunu vyjímaje, protože se pohybují vždy přímo) mají psychologicky velký význam. Přímý, retrográdní, stacionární: tato trojice způsobů planetárních pohybů koresponduje s některými evidentně základními prvky toho co můžeme nazvat psychologická dynamika. Za těmito typy pohybů nalézáme stále obecnější faktor planetární rychlosti (zdánlivé rychlosti, v tomto případě). Z bodu pohledu pozemského pozorovatele se rychlost, kterou se planety po obloze pohybují, konstantně mění. Tyto proměny rychlosti korespondují s proměnami ve funkční intenzitě psychologických prvků symbolizovaných planetami. Funkční intenzita se proměňuje jako výsledek mnoha příčin, ale proměny rychlosti jsou alespoň jednou z těchto příčin, řečeno symbolicky. Toto je zvláště zřejmé jestliže uvažujeme rychlostní proměny Merkura a Luny, ale týká se to všech planet.

Vyšší rychlost, prudší proud psychické energie v a skrze uvažovanou funkci. Když se planeta stává stacionární, rychlost je samozřejmě rovná nule. Funkce kterou symbolizuje má extrémní stabilitu. Zvláštní typy tvrdošíjnosti mohou velmi dobře popsat tyto okolnosti. Konkrétní prvek v povaze osoby nebude vykazovat pohyb. Odolává změně. Vyjádří obrovskou sílu netečnosti. Tak jak to bylo na začátku, tak to bude stále. Osoby narozené se stacionárními planetami budou vždy prezentovat charakteristiky této povahy. Toto bude samozřejmě zdůrazněno když je stacionární planeta také vládcem horoskopu, nebo silně umístěná. Odpovídající psychologický prvek se bude tiše ale umíněně držet svého vlastního ve vědomí, ať se děje cokoliv.

Mohlo by být dáno mnoho příkladů, obtíž je v tom že běžné psychologické charakteristiky zobrazené stacionární planetou nejsou zřejmé, dokud se nedostaneme do bodu pohledu psychologické analýzy. Stacionární Saturn v horoskopu Richarda Strausse je dobrou ilustrací silné egocentričnosti a stejně silného smyslu pro formu. To že je ve Vahách dává a přidalo umělecký význam.

Stacionární planeta je řekněme „stacionárně direktní (přímá)“ nebo „stacionárně retrográdní“ podle směru jejího následného pohybu. V psychoastrologické analýze může být planeta jako stacionární několik minut od přesného okamžiku ve kterém se mění směr jejího pohybu. Rychlostní faktor zde zahrnutý je čistě relativní a prakticky všechno co je doporučeno nebo použitelné k úvaze je to, zda je rychlost planety nadprůměrná, (v kterémžto případě je to rychlý pohyb), nebo podprůměrná (pomalý pohyb).

Retrográdní planety symbolizují obrácení libida (psychické energie nebo životní síly) z vědomí do nevědomí. Jestliže je planeta retrográdní, funkce kterou představuje není aktivovaná pro vědomé fungování. Psychické obsahy vztahující se k této funkci, místo aby se dostávaly do vědomí a takto přímo ovlivňovaly naše chování, jsou vrhány zpět dočasně v nevědomí. To nutně neznamená že by byly zbaveny své energie. Spojují se s jinými nevědomými obsahy, potom se později znovuobjevují ve vědomí skrze orgán jedné z těchto funkcí nevědomí které budeme studovat za nedlouho. Ty korespondují s planetami Uran, Neptun, Pluto.

Jako první můžeme uvažovat planetu Saturn, budovatele egokomplexu. Pomocí diferenciace a izolace Saturn dá stranou určité množství životní energie a spoutá ji s formou. Staví zdi k ochraně a diferenciaci konkrétní entity takto podmíněné a oddělené od svého prostředí. Saturn, jinými slovy, vytváří obranný systém proti vnějšímu světu zdůrazněním separátních charakteristik ega. „Jsem tato konkrétní vlastnost, žádná jiná taková není, nebo můžeš se jí dotknout“.

Jestliže je Saturn při narození retrográdní, zrozenec toto nebude přirozeně a spontánně zakoušet. Nebude to cítit jako skutečné zejména s ohledem k vnějšímu světu. Jeho saturnský obranný mechanismus nebude orientovaný proti zásahům vnějšího světa – alespoň ne bezprostředně a spontánně. Nebude sám sebe pociťovat jako opevněného proti vnějšímu světu, protože obrazec jeho vědomého bytí je velmi rigidní. Bude se snadno poddávat vnějším vlivům které budou mít ustavičně tendenci poskvrňovat tento obraz jeho vědomí. Bude poněkud bezbranný ohledně vnějších kontaktů, a bude vypadat nesměle, introvertně, rozpačitě a nerozhodně – anebo bude zaujímat arogantní postoj na ochranu svého chabého postoje. Jeho způsoby potom mohou být neočekávané a vypjaté.

Retrográdní Saturn bude směrovat tento krystalizující obrazec a zeď-vytvářející sílu dovnitř. Sebeprosazení půjde proti vnitřním vlivům. Osoba bude navenek ustupovat, ale ukazovat velkou míru odporu proti vnitřním, nevědomým názorům. Spontánně bude sama sebe opevňovat proti vlivům přicházejícím z kolektivního nevědomí, z tradice rasy a kolektivních standardů. Bude rozvíjet osudový význam, vnitřně ho oddělující od jeho bližních , zatímco bude neschopný odolávat tlaku požadavků na něho kladených přáteli a stejně tak nepřáteli. Ve svém nejniternějším já si bude zatvrzele udržovat sebestřednost, zatímco nebude schopen odolat nikomu kdo bude žádat náklonnost nebo dary.

Může se také stát že člověk s retrográdním Saturnem shledává sám sebe většinou zaujatého budováním nebo posilováním své rostoucí individuality. Diferencující funkce potom působí dovnitř, posilováním magnetického pole Já a krystalizací obsahů do podoby zatím nevědomé. Nemusí to tak být, pouze je lépe schopen to vydržet. Takový astrologický faktor se nachází u osob které musí střežit svou individualitu proti psychickým nebo náboženským nebo rasovým vlivům které jsou obzvláště silné v jejich bezprostředním rodinném prostředí. Nepřítel je v nevědomí, naléhající zevnitř. Minulost ohrožuje přítomnost. Prvním psychologickým úkolem je tudíž vnitřní sebeochrana a sebeprosazení. Takto saturnská funkce působí dovnitř a její účinek bude obvykle ve vědomí a chování pociťován pouze nepřímo, smíchán s jinými nevědomými prvky. Mikuláš II., poslední ruský car, měl retrográdní Saturn, Ramakršna, velký indický mystik, prorok Swedenborg, pokud mám uvést nějaké příklady.

V takových případech se Luna (polární protějšek Saturna) nachází jaksi nechráněná. Luna nemůže být nikdy retrográdní, ale protože se pohybuje okolo Země je buď uvnitř nebo vně oběžné dráhy Země. Když je uvnitř (blíže novu) působí více ve spojení se solární energií „já“. Když je vně (blíže úplňku), pocity jsou „extrovertovány“ nebo ovládány objektivní myslí. Můžeme také říct že vně oběžné dráhy Země Luna následuje odstředivý tah Marsu, planety všech začátků, když je uvnitř, je ovlivňována dostředivou přitažlivostí Venuše, planety dokonalosti a naplnění. Jestliže je Luna uvnitř oběžné dráhy Země a Saturn je retrográdní, jsou pocity směrovány dovnitř, dostáváme čistý případ introverze. Láska se promítá do vnitřního obrazu spíše než do skutečné a opravdové osoby. Když je Saturn retrográdní jsou pocity v každém případě trochu nechráněny. Nejsou pevně ukotveny, nebo mohou vědomému egu způsobovat mnoho nesnází.

Když je retrográdní Jupiter, obrací se dovnitř funkce sebekompenzace, působící na vědomí téměř výlučně skrze nevědomí, to znamená, prostřednictvím snů nebo podobných projekcí. Když je zároveň silný Uran, tyto projekce se mohou stát mimořádně intenzivními. Jestliže má Jupiter slabou pozici ve znamení, může to znamenat že kompenzační funkci je propůjčeno málo energie, ale jestliže je zároveň silná pozice v domě, kompenzace, i když je slabá, je přivedena do vědomí silou okolností. Tato poznámka se týká víceméně všech planet. Nicméně, aspekty k ostatním planetám mohou přinášet jiné a protichůdné faktory. Jupiter v rohovém domě (prvním, čtvrtém, sedmém, desátém) je v typicky silném postavení. Jestliže je zrozenec přímo vědomě ovládán jeho vlivem, obvykle za kolektivním účelem. Tuto vnitřní sílu může zakoušet ve formě nějaké velké osobnosti vedoucí ho k určenému konci.

Toto může být zvláště zjevné jestliže je Jupiter retrográdní. Když je stacionární, zrozenec je téměř úplně poddaným této vládnoucí síly. Rakouský císař, František Josef I., jehož vláda se jevila jako samotný střed srážení evropské karmy, měl, podle Alana Lea, retrográdního Jupitera ve čtvrtém domě, v kvadrátuře s Marsem na Descendentu. Jeho horoskop je zcela pozoruhodný. Bismarck měl také retrográdního Jupitera. Aristide Briand, slavný francouzský premiér, měl retrográdního Jupitera a Saturna v konjunkci ve svém čtvrtém domě.

Retrográdní Merkur symbolizuje mysl niterně obrácenou ať už z mystických sklonů nebo z vrozené pomalosti vnímání a neschopnosti promítnout myšlenky navenek. Podle Marca E. Jonese, pozice Merkura před a po Slunci představuje jednotlivě mentální dychtivost nebo rozvážnost. „Mentální chemie“ může být ukázána spojitostí těchto pozic Merkura spolu s rychlostí lunárního pohybu. Paul Clancy vysledoval podobnost mezi rychlostí mysli a rychlostí pohybu Merkura. Navenek může retrográdní Merkur dávat pomalou mysl, ale rozhodně tomu tak není nutně. Může právě tak představovat mysl zaujatou převážně kolektivním nevědomím, mysl proroka. Abdul Baha, jehož Bahai uvažuje jako božskou postavu, měl retrográdní Merkur a Saturn v trinu. Merkur byl v Blížencích šest stupňů před Sluncem, Luna v konjunkci s velkou hvězdou Persie, Regulem, také v trinu s Neptunem ve Vodnáři. V jiných případech máme základ pro zvláštní mentální komplexy. Příkladem kolísavé mysli je Ludvík XVI., francouzský král popravený revolucionáři. Měl retrográdního Merkura v přesné konjunkci se Sluncem, také retrográdního Saturna a Urana.

Retrográdní Mars naznačuje že impulsy k jednání neproudí ven z ega do spontánního vyjádření, ale pohybují se zpět k nevědomí kde se spojují s některými nevědomými obsahy (často kolektivními obrazy). Je to síla vlastní těmto obrazům, která skutečně přivádí zrozence k jednání. Jednání takto nepovstává spontánně, z jasně vědomých impulsů, ale víceméně z nevědomé motivace. Ve skupině několika retrográdních planet v horoskopu Annie Besantové, pozdější vedoucí osobnosti Teosofické společnosti, nacházíme Mars. Její činy často vycházely z motivů skrytých v nevědomí, ať už osobním nebo kolektivním.

Taková okolnost může ovlivňovat sexuální síly. Ty mohou být vrhány do nevědomí, vytvářejíce komplexy a neurózy. Na druhé straně, se můžeme zabývat konkrétním pokusem sublimovat podstatu touhy, jako v různých cvičebních metodách jógy. V případě Annie Besantové také upozorňujeme že se zprvu stala známou jako apoštol kontroly porodnosti.

S retrográdní Venuší dostáváme předpoklad že plody zkušenosti nejsou přiváděny k vědomému egu a normálně asimilovány nebo uvolňovány skrze různé typy emocí. Často se vyskytuje výrazný nedostatek v přizpůsobení podmínkám vnějšího života. Emocionální život je neuspokojivý a nevědomé obsahy narušují přirozený proud vědomí a lásky. Někdy se objeví silné zdůraznění umělecké kreativity, ale obvykle bývá zabarveno abnormálními pocity. S tím může být spojena touha po omamných látkách. Romantický básník Alfred de Musset měl stacionárně retrográdní Venuši.

Retrográdní planety nemusí být příliš vykládány, z toho důvodu, že naznačují pouze směr kterým některé psychologické funkce působí, ale neříkají co se odehrává jako výsledek zpětného proudění, který je posuzován na základě horoskopu jako celku. Chlapec a dívka, místo toho aby šli pracovat do továrny, sednou na vlak a jedou do města. Můžeme vědět že jeli do města, ale neřeknou nám jak se budou chovat a na co v tomto městě narazí. Stejně tak víme že když je planeta retrográdní, funkce kterou symbolizuje nepůsobí takzvaně normálním způsobem. Psychická energie použitá touto funkcí působí v nevědomém směru. To co se jí stane, závisí na všech ostatních faktorech horoskopu.

zdroj: DANE RUDHYAR: THE ASTROLOGY OF PERSONALITY – A Re-formulation of Astrological Concepts and Ideals, in Terms of Contemporary Psychology and Philosophy, vydalo v roce 1972 nakladatelství AURORA PRESS, Santa Fe, NM, USA
První vydání Lucis Press N.Y.C., U.S.A., 1936

pracovní překlad Jiří Markes : Astrologie osobnosti – Reformulace astrologických koncepcí a myšlenek v termínech současné psychologie a filosofie.

interní materiál Astrologické školy pro statečné